Nový handicapový systém – 1. díl

655

Nový, celosvětový handicapový systém, díl první

Od příštího roku začne platit nový jednotný Celosvětový handicapový systém. Stejně jako v loňském roce s novou edicí Pravidel golfu i tentokrát se v sérii článků budeme věnovat všemu, co je s tím spojeno.

Ale kromě představení samotných aspektů nového systému je to ideální příležitost, jak se handicapům všeobecně podívat blíže na zoubek po všech stránkách – principiální, historické i technické.

Ano, bylo by jednoduché říct, že se prostě bude počítat osm nejlepších výsledků z posledních dvaceti. Ovšem kromě tohoto základního principu je s tím spojena spousta dalších detailů, ke kterým se postupně dostaneme. Ale jsou tu také další otázky – proč se vlastně musí handicapy sjednocovat? A potřebujeme to? A proč vlastně nejsou handicapy jednotné už dávno, nejlépe od samotného počátku? A k čemu vlastně handicapy slouží? A co to vlastně takový handicap je?

Podle dosavadní EGA definice byl handicap vyjádřením hráčova herního potenciálu. Což bylo, přiznejme si, poněkud vágní. Podlé nejnovější definice WHS (World Handicap System) jde o vyjádření hráčovy prokázané dovednosti. To už je srozumitelnější. A skutečně, ať už v tom nebo jiném systému, vždy jde o odraz doposud uhraných výsledků. Pravda, stejně jako v investování není minulý vývoj zárukou toho budoucího, ale je to prostě ta nejlepší a vpravdě jediná míra, kterou máme a můžeme použít.

Čím menší handicap, tím lepší hráč… Takže je to o nějakém onálepkování hráčů? Ve finále svým způsobem trochu také, ale pravý smysl handicapu není v tom, aby se jeden pyšnil nad druhým, ale přesně naopak – ten, kdo je lepší, dává tomu druhému (nebo všem ostatním) přiměřenou výhodu tak, aby jejich vzájemná hra byla co možná spravedlivě vyrovnaná. V tom je totiž golf mezi sporty unikátní, že totiž umožňuje vzájemnou a společnou hru hráčů různé výkonnosti, aniž by byl výsledek předem jasný.

A není to žádné „když pánbů nebyl doma“, jako když ve fotbale Faerské ostrovy porazí Řecko (2014), ale pěkně 50:50 – pokud jsou tedy handicapy stanoveny správně. Mohou tak spolu hrát klubový nadšenec i přeborník, děda s vnukem, manželé, sourozenci nebo kolegové z práce, a přitom se oba (všichni) musí snažit hrát co nejlépe. Když si půjdete pinknout tenis s někým, kdo hraje mnohem lépe, bude to ztráta času pro oba. Ne tak v golfu!

Už minulý odstavec naznačil, že nějaké to vytahování trička v tom bude taky. Ano, můžeme třeba sestavit klubový žebříček čistě podle handicapu. O něčem vypovídá, ale možná zdaleka ne tolik, kolik si kdo (zejména ti nahoře) myslí. Protože aby handicap byl stanoven správně, musí hráč prostě hrát – čím častěji, tím lépe. Bez dostatečné sady ideálně co možná nedávných výsledků nebude handicap nikdy dostatečně přesný, takže pak to porovnávání nutně trochu kulhá.

To už větší smysl dává použití handiacapu jako kritéria pro rozřazení do kategorií nebo flightů v rámci turnaje, protože z čistě technického i časového hlediska je prostě příjemnější, když spolu hrají hráči podobné výkonnosti – mají podobné dopadové zóny, mohou si navzájem pomáhat hledat míče atd. Zatímco když výkonnostní rozdíl v rámci flightu bude propastný, tak to taky nebude ono – jeden bude pořád čekat, zatímco druhý se nutně bude cítit frustrovaně.

Ale ještě předtím přichází handicap jako kritérium pro prvotní přijetí do turnaje. Samozřejmě by bylo ideální všude tam, kde je přetlak hráčů, hrát předkvalifikace, ale to prostě většinou není možné. Jinou možností je nominace podle nějakého žebříčku, ale tam zase nemusí být všichni. Handicap je tak pro daný účel nejvhodnější, ať už jde o mistrovství republiky, federační turnaje nebo třeba kvalifikaci na The Open – právo účasti mají jen hráči, kteří prostřednictvím handicapu prokázali dostatečnou výkonnost.

Ale pozor, pro někoho možná překvapivě existují i opačné případy! Třeba evropskou týmovou soutěž seniorek Marisa Sgaravatti Trophy mohou hrát jen hráčky s handicapem 6,5 a vyšším! Cílem je udržet soutěž víc pohodovou, bez honby za absolutními čísly.

A nakonec může handicap sloužit hráči samotnému jako indikace jeho pokroku ve hře. Nebo i naopak, když dorazí věk, zdravotní problémy nebo pracovní povinnosti. Drtivá většina hráčů ostatně projde standardním vývojem: nejprve počáteční zlepšování (někdy prudké, jindy pozvolné), následované dlouhou etapou víceméně stabilní výkonnosti a nakonec nevyhnutelný pokles. Ale to je prostě život.

Samozřejmě, na té nejvyšší úrovni nejsou žádné handicapy potřeba, tam je to padni komu padni, vyhrává ten nejlepší. Koneckonců v takové podobě se na to taky dobře kouká. Ale pro drtivou většinu z nás je golf jenom koníčkem (pravda, někdy dost fanatickým), který si chceme užít. A právě handicapy nám k tomu pomáhají.

.

Dalibor Procházka
předseda Hendikepové komise
České golfové federace

.

.

..