Nový handicapový systém – 3. díl

721

Nový, celosvětový handicapový systém, díl třetí

V minulém díle jsme se podívali na historii handicapů v celosvětovém měřítku, dnes si stejným způsobem probereme domácí scénu. A že bude na co se dívat!

Zatímco v otázkách výstavby hřišť, organizace klubů, pořádání turnajů a dosahování sportovních výkonů lze pro první polovinu 20. století dohledat množství informací (zájemce odkazuji zejména na skvělou knihu Prokopa Sedláka „Historie golfu v českých zemích a na Slovensku“), v otázkách handicapů je údajů pomálu. Lze tak jen předpokládat, že byly sledovány zahraniční vzory, přičemž s ohledem na přítomnost anglických profesionálů ty ostrovní.

Pozdějším důkazem je dokumentace k založení Golfového svazu ČSR roku 1931, kde je zmíněno, že hodnoty Scratch Scores pro všechna hřiště bude stanovovat sekretariát svazu podle metodiky British Golf Unions Joint Advisory Committee (viz minulý díl). Poměrně oprávněně tak lze předpokládat, že byl aplikován i celý příslušný handicapový systém.

Dalším pevným bodem je pak vydání Pravidel golfu a pravidel pro stanovení vyrovnání roku 1962 (viz úvodní fotografie). Zde je tentokráte popsána celá metodika výpočtu a použití handicapů založených na metodice USGA. Pro výpočet se požíval součet 10 nejlepších výsledků (odchylek od normy hřiště) z posledních 25 a následná převodová tabulka na odpovídající handicap. Nejednalo se tedy o jednoduchý průměr, ale na druhou stranu se jako norma hřiště používalo pouze Scratch Score a tabulka tak do určité míry suplovala chybějící Slope Rating. Například součtu z rozmezí 207 až 218 (řekněme průměr 21,2) odpovídal handicap 18. Nejvyšší možný tabulkový handicap pak byl 50. Vedením handicapů byly pověřeny jednotlivé kluby.

Taková evidence je samozřejmě náročná a tak se od roku 1970 přechází na iterační způsob úpravy handicapů opět podle anglického vzoru. Handicap je stále uváděn jako celé číslo a jeho úpravy jsou také o celý počet ran, a to vždy, když hráč zahraje lépe, než je jeho handicap.

Poprvé jsou ovšem tak definovány jednotlivé handicapové kategorie, které upravují míru snižování – například v handicapové kategorii 16 až 24 šlo jednorázově snížit až o 2 rány, v kategorii 10 až 15 o 1 ránu, ale v kategorii 4 až 9 musel hráč na snížení o 1 ránu uhrát hned dva výsledky pod svůj handicap, v kategorii +2 až 3 pak dokonce tři takové výsledky. Na udržení pak bylo potřeba za sledované období (sezónu) alespoň jednou uhrát svůj handicap (v nejlepší kategorii dvakrát), jinak následovalo zvýšení (ve většině kategorií o 1 ránu).

Evidenci měly ve většině případů vést kluby, ale to bylo obtížné, protože naše praxe se od té ostrovní lišila – zatímco tam se hráči zpravidla drželi svého domovského hřiště, u nás bylo ježdění na jiná golfová hřiště poměrně běžné. Důvodem byl hlavně malý počet hřišť. A tak se evidence vedla i centrálně. Výsledky všech turnajů bylo potřeba přepsat na stroji a zaslat k centrálnímu zpracování. Po jejich zápisu pak kluby nazpátek obdržely případné handicapové úpravy. Turnajů tehdy nebylo tolik, co nyní, ale i tak to byla práce poměrně náročná.

Od roku 1983 přebral tuto agendu od Marie Koptové nestor českých rozhodčích a handicapingu Václav Janoušek. Na fotografii níže si pak můžete prohlédnout záznam výsledků z roku 1983 jednoho z nejlepších hráčů té doby Jana Kunšty, který – jak je vidět – zakončil sezónu s tehdy jen velmi obtížně dosažitelným handicapem 0.

Doložené handicapové řády v podstatě potvrzující či rozšiřující výše popsanou metodiku včetně detailněji popsaného postupu pro stanovování norem hřišť Standard Scratch Score máme i z let 1983 a 1985, kdy se ale zkrátilo sledované období na půl roku, takže se klidně mohlo stát, že hráči usilujícímu o „singl“ ten jeden uhraný výsledek ze dvou potřebných na snížení propadl a musel začít znovu. No, stalo se mi to opakovaně…

S ohledem na narůstající počet hráčů, klubů a turnajů ovšem nebyla podobná papírová centrální evidence nadále možná. Od roku 1987 se proto přešlo na CONGU systém, přičemž za základ byla vzata jeho modifikace používaná v Německu (dalšími uvažovanými variantami byla anglická a také francouzská implementace). Handicap se začal vyjadřovat jako desetinné číslo s úpravou po každém kole buď o příslušný počet desetin dolů za každou ránu uhranou pod stávající vyrovnání, nebo paušální zvýšení o 0,1, jestliže hráč svůj handicap neuhrál.

Jak vidíme, oproti stávajícímu systému ještě nebyla zavedena širší ochranná zóna. Nejvyšším standardním handicapem bylo 28, handicapy 29 až 36 měly zvláštní ustanovení odpovídající současnému klubovému handicapu.

Hendikepová karta Václava Janouška a dobový záznam hendikepu Jana Kunšty

Hlavní revoluční změnou ale bylo zavedení handicapové karty – viz obrázek. Tu musel hráč vždy před turnajem odevzdat a soutěžní výbor mu do ní po skončení kola zanesl uhraný výsledek a odpovídající handicapovou úpravu. Nešlo se tedy ani po nepovedeném kole jen rychle sbalit a odjet. K malým tragédiím ale docházelo v případě, že si hráč handicapovou kartu zapomněl, protože pak nemusel být připuštěn do turnaje! Sice se to dalo vyřešit vystavením nové handicapové karty, jichž měli STKáři vždy zásobu, ale to zase nutně vedlo k problémům, že takový nepořádný hráč měl víc handicapových karet, které používal. Samozřejmě bylo i tehdy něco takového porušením řádů, ale bez online evidence bylo obtížné na něco takového přijít.

Od roku 2000 jsme pak začali používat nově vzniklý handicapový řád EGA, který začal používat normy hřišť podle USGA tj. jak Course Rating tak Slope Rating (v letech 1998 a 1999 tak bylo potřeba nově znormovat všechna stávající hřiště), jinak ale pokračoval v zavedených iteračních úpravách po každém kole podle handicapových kategorií, včetně ochranných zón. Systém se dále vyvíjel, ať už šlo o opravné faktory CSA a CBA, metodiku pro roční kontrolu nebo vydělení a následné začlenění klubových handicapů, ale jeho základy zůstaly stejné. Pro handicapové účely se všechny výsledky přepočítávaly na Stablefordové body, což mimo pochopitelnost výpočtů mělo i několik negativních nebo minimálně diskutabilních důsledků – jednak se samotný Stableford rozšířil jako převažující forma hry a někteří hráči začali svůj handicap až úzkostlivě sledovat, když i při hře vše průběžně přepočítávali. Mantrou se stalo číslo 36, namísto toho, aby se hráči soustředili na samotnou hru a absolutní výsledek (snaha prolomit 100, 90, 80, …).

V 90. letech se pro pořádání a vyhodnocování turnajů stále více začaly používat počítače, ostatně i členská evidence se vedla a kontrolovala počítačově (všem STKářům dobře známý program Moučka). Dalším logickým krokem tak bylo vytvoření centrálního systému, který by hráčská i turnajová data evidoval. Výsledkem byl ve své době unikátní centrální server ČGF, který nám v dobrém i zlém slouží již od roku 2002. První sezóna proběhla ještě souběžně (jak evidence na serveru, tak pomocí handicapových karet), ale od dalších let je server hlavní a jedinou platformou pro evidenci a úpravy handicapů. A to vlastně je ta jediná jistota, co nám zůstane.

Chystaný přechod je pro nás i většinu kontinentálních hráčů obtížný zejména v tom, že ruší zavedené zvyklosti – vždyť iterační systém v té či oné podobě jsme používali posledních 50 let. Na druhou stranu se dá říct, že nejde o nic až tak převratného a že „všechno už tu bylo“. Vždyť výběr 8/20 výsledků (nadcházející WHS, rok 2020) je poměrově identický s 10/25 výsledků (rok 1962). Takže vlastně – vítejme zpátky!

Nový handicapový systém – 1. díl
Nový handicapový systém – 2. díl

Dalibor Procházka
předseda Hendikepové komise
České golfové federace

.

.