Po světě za golfem s Michaelem Jonem: Koření na golfu? Diváci!

Doslova… Bez diváků je to nuda. Třeba kovidová verze Women’s Open na Royal Troon, byla – no minimálně hodně zvláštní. Tribuny byly, ale prázdné. Roping, neboli provaz okolo hřiště byl, ale nikdo za ním nestál. S diváky je někdy trochu práce navíc. Ale verze s diváky je pořád stokrát lepší, než bez nich. A teď jak to sladit.

Diváci v Berouně nezklamali. Přišly jich stovky, i když počasí lákalo spíš někam na koupálko nebo k rybníku. Nebo třeba jenom do stínu.

Hned první den se jich desítky přidaly k flightům, ve kterých hrály Češky. Pro hráčky je potlesk většinou motivátor, proto je dobře, že se okolo greenů a fairwayí ozývá. V telce to vypadá skvěle, na fotkách taky. Diváci se na nich hledají, někdy někomu přistane fotka od kamaráda, který se dívá na televizi a stihne známou tvář zaregistrovat a ještě pohotově vyfotit.

V Berouně byli diváci erudovaní, ale i takoví, kteří dorazili evidentně poprvé. A tak se prostě stalo, že se hráčky dovolávaly pomoci.

Diváctvo prostě musí za to, že se může zblízka dívat na profesionální golf, zaplatit určitou daň v podobě restrikcí.

Ošklivé slovo.

V podobě diváckého bontonu. Lepší.

Co nedělat:: Ať to máme z krku, začneme tím negativním blokem

Nechodíme po fairwayi
Nechodíme v heavy roughu (tráva delší než pár centimetrů), jen v případě, že vás třeba provazy navedou do takového místa
Nechodíme do bunkerů (díra vyplněná pískem)
Nechodíme na greeny (nejnižší sekaná plocha s jamkou a praporkem kdesi na ní)
Nehýbeme se když už se hráč/ka chystá na ránu, čím dřív přestaneme měnit pozici, tím líp

Jak být dobrým divákem

Vždycky stojím mimo zorné pole, spíš radši dál, než blíž, sociální bublina se při hraní golfu o dost zvětšuje. Pokud už stojím za hráčkou, třeba u odpaliště, zmrznu. Ale zmrznu znamená zmrznu. I lehké naklonění hlavy do strany může vyrušit. Telefon mám ve chvíli, kdy přijdu k prvnímu odpališti nebo k prvnímu greenu nebo fairwayi kompletně ztišený a taky jsem to už dvakrát zkontroloval. Pamatuji ale taky na to, že se jamky různě sbíhají, potkávají. To znamená, že za mými zády může taky hrát někdo jiný, než skupina, se kterou po hřišti jdu. Pokud fotím, nemám nikdy zapnutý blesk. Prostě mám přehled o tom, co se zrovna v místnosti zvané hřiště děje. Taky vnímám maršály, kteří skupiny doprovázejí. Jakmile některý z nich zvedne plácačku s nápisem TICHO PROSÍM (nebo quiet please), je to zákon. Maršálové jsou dobrovolníci pracující mnoho hodin denně bez ohledu na počasí a zaslouží si náš absolutní respekt.

Proč

Protože Pravidla golfu nenabízejí možnost opakovat ránu, když ji zkazíte ve chvíli, kdy vás někdo vyrušil. A v profi golfu se každá rána přepočítává na peníze. A ani my nejsme rádi, když se v práci na něco potřebujeme extrémně soustředit a do toho, na vás kolega promluví, nebo jen někde průvan práskne dveřmi. Takže být za toho, kdo někomu kazí jeho práci, fakt být nechci.

Pár případů

Protože umím česky, ředitel turnaje mě poslal dělat speciální práci. Jet s „českými“ flighty a usměrňovat diváky. První dvě kola jsem měl na starosti hned čtyři, v neděli už jenom ten se Sárou. Vlastně jsem byl víc než rozhodčí – spíš bodyguard. V takové odlehčené verzi.

V pátek se ozval pán. Namítal, že v televizi je na turnajích diváky všechno doslova obsypané. Ano, ale to je právě výhoda. Když jsou diváků tisíce, vydává dav takový monotónní elektrizující šum, neustále se lehce pohybuje. Když těsně u greenu stojí jenom jeden pán s jednou paní, oba v bílém, tak i minimální pohyb je jako rána do gongu.

Na osmnáctce jsem každý den žádal lidi, aby vydrželi a nechali projít po úzké cestičce pro bugyny nejdřív hráčky, kedíky a dobrovolníky. Tedy lidi, co pracují. Diváci se na to, jak oni pracují, přišli dívat.

Párkrát jsem musel diváky požádat, aby zastavili dřív, aby nelezli hráčkám až do kuchyně. A párkrát jsem je žádal, aby nestáli blízko greenu.

Nehezkou konverzaci jsem absolvoval s jedním novinářem. Vyrazil od odpaliště prostředkem fairwaye a strhnul sebou i (poučené) diváky. Na přátelskou prosbu, aby mi to nedělal, měl několik vět vysvětlení. Tak i tady – ne, ani na LPGA nebo PGA Tour až na absolutní výjimky (kmenoví fotografové túry nebo televizní štáby) se nikdo dovnitř provazů nepodívá. A ti, co do výše uvedených dvou kategorií nespadají, se za provaz dostanou jedině tehdy, když mají speciální oprávnění (takové dostávají VIP, rodiče nebo sponzoři) a musí se držet na nataženou paži od provazu.

A já mám rád legraci, tak na závěr ještě jeden případ.

V Irsku jsem dělal ruling. Bylo to blízko provazu. Když se hráčka začala po dropu chystat na ránu, zvedl jsem ruce nad hlavu na znamení, že všichni mrzneme. Bodrý klučina za provazem, s kelímkem piva v ruce, mě do pravé ruky plácnul (high five) se slovy:

„Nazdaaaaar! Jak se máš?! Jsem tě dlouho neviděl!“

Jo, všechny nás to úplně rozesekalo, včetně hráčky.

Ale nezkoušejte prosím, jestli zrovna tohle rozesměje i tu, co ji sledujete vy.

Návod na Beroun

Blíží se HotelPlanner Tour (postaru Challenge Tour) v Berouně. Já nevím, jak moc provazů natahá po hřišti D+D Real. Pokud to bude podobné nebo stejné, mám pro vás návod, jak si to (při pamatování na odstavec „Co nedělat“) užít, neboli plán cesty.

Z jedničky vyrazím za hráči přes most, držet se budu vpravo od fairwaye, na dvojce půjdu vpravo a budu dávat pozor na trojku, jak na green, tak i na drivy. Na trojce půjdu vlevo, ze čtyřky až za hráči a s odstupem, u greenu nepřejdu hranici tvořenou bunkerem.

Na pětce jdu vpravo. Na šestku je nejlepší jít úplně okolo zleva. Sedmičku začnu mezi osmnáctkou a sedmičkou, pak jdu vpravo, sejdu na cestičku k osmému odpališti, dávám pozor na desítku a deváté odpaliště. Devítku jdu za hráčkami vpravo, desítku vlevo. Jedenáctku sleduji jen z cestičky, dvanáctku odejdu vpravo. Třináctku vlevo, čtrnáctku vlevo. Patnáctku naopak vpravo.

Šestnáctku podle vilek vlevo, sedmnáctku přejdu napříč až teprve ve chvíli, kdy hráči dojdou na green. Osmnáctku jdu po cestičce za hráči (opět s odstupem) a pak vpravo. U greenu dávám pozor na sedmičku.

Platí i pro LET příští rok. Tedy pokud nebude provoz regulován větším počtem provazů nebo maršálů.

Snad to neděsí,

To bych nerad. Všichni diváky chceme. A potřebujeme. Ale něco za něco. Takhle ta symbióza vypadá jako jedno velké „nesmíš“, ale není to pravda.

Je to psáno v dobré vůli jako návod, jak si profigolf užít. Zblízka. Relativně.

Tak nashle za pár týdnů a pak zase za rok!