Filip Jakubčík na The Open „Teď to žiju.“

Rozhovor s Filipem Jakubčíkem po historické účasti na The Open. Dvě kola. Třicet šest jamek na jednom z nejtěžších hřišť světa. Atlantik za zády, vítr do tváře, a po boku jména, která zná celý golfový svět. Filip Jakubčík se stal prvním Čechem, který jako první startoval na majoru The Open. Odehrál svůj golf – přesný, klidný, bez větších chyb. Do víkendových kol neprošel, ale ukázal, že právě sem patří. V rozhovoru mluví o pokoře, odvaze, labyrintu cesty i o tom, co si z Royal Portrush odváží.

Premiéra na The Open, navíc jako první Čech v historii. Jak se cítí hráč v takové chvíli, když stojí na odpališti první jamky?

Byl jsem plně soustředěný. Snažil jsem se nevnímat okolnosti – že jde o major, že se dívají diváci, že vedle mě stojí hvězdy PGA i LIV. Bylo to výjimečné, ale vědomě jsem to nechtěl pustit do hlavy tak, aby mě to rozptylovalo nebo svazovalo. Důležité bylo zůstat v přítomnosti, držet se svého rytmu a neztratit koncentraci. Po prvním odpalu jsem cítil, že můžu hrát svůj golf – klidně, s důvěrou a naplno.

Před turnajem jsi řekl větu: „Chtěl jsem si tu jednou zahrát. Teď to žiju.“ Jak se ten sen proměněný v realitu lišil od představy?

„Z dálky to působí jako obrovská show. Ale když jsi přímo na hřišti, vnímáš hlavně detaily – povrch, vítr, vlastní tempo. Na tribuny a ruch kolem se vlastně ani nesoustředíš, protože by tě to mohlo pohltit. Zaměřil jsem se jen na svůj výkon, na vlastní hru. Všichni hráči řeší hlavně sebe – nikoho nezajímá, odkud jsi. A mně to vyhovovalo. Měl jsem pocit, že sem patřím. A já se vrátím.. silnější!

V prvním kole tě zastihl déšť na druhé devítce, v pátek pršelo prakticky celé kolo. Jak ses s těmi podmínkami vyrovnal?

„Bylo to náročné, ale trochu jsem s tím počítal. The Open je specifický i tím, že počasí dokáže hru ovlivnit. Ve čtvrtek jsme začínali za sucha, ale kolem osmé jamky se otočil vítr, přišel déšť a citelně se ochladilo. V pátek to bylo ještě náročnější – déšť prakticky nepolevil celé kolo, greeny byly promáčené a bylo potřeba víc hlídat vybavení, suché rukavice, komfort. Ale nebral jsem to jako komplikaci. Spíš jako součást testu. Nešlo o to předvést hru za ideálních podmínek, ale ukázat, že dokážu hrát navzdory nim.“

Jak jsi zpětně spokojený se svou hrou? Výsledek +6 (75 a 73) nestačil na cut, ale žádné double bogey, žádný kolaps…

Hrál jsem čistý golf. Nebyl jsem dokonale přesný, ale nedělal jsem fatální chyby. Osm bogey za dvě kola, dvě birdie, ale žádné havárie. Na takovém hřišti a v takových podmínkách je to solidní. Samozřejmě vím, kde jsem nechal rány – hlavně kolem greenu. Tam je pořád prostor se zlepšovat. Ale z týčka do greenu jsem se cítil dobře. A to je základ.

Co podle tebe rozhodlo o tom, že cut nevyšel?

Rozhodlo pár centimetrů. Některé paty těsně minuly, některé přihrávky skončily metr dál, než by měly. Ale nebylo tam nic, za co bych si měl něco vyčítat. Hřiště tě zkouší v každé fázi. Nejen herně, ale i psychicky. A já měl pocit, že v tomhle testu jsem obstál.

Hole-in-one v tréninku na šestce – bral jsi to jako šťastné znamení, nebo jen jako úsměvnou epizodu?

Rozumím, budu to psát bez tučného písma. Tady je finální verze:

Byl to výjimečný zážitek – trefit hole-in-one při tréninkovém kole na Open je prostě zážitek. Ta rána mi sedla, samozřejmě, že mě to potěšilo, ale snažil jsem se to brát s nadhledem – spíš jako milé zpestření než jako něco, co by mělo změnit dynamiku týdne. V takové chvíli si člověk jen uvědomí, jak krásná a nepředvídatelná hra golf je. Vnímal jsem to jako malou radost navíc. A možná i jako hezký, symbolický začátek něčeho většího.

Kdo ti na tuhle cestu nejvíc pomohl?

Určitě Ondra Trupl, můj trenér. Jsme spolu patnáct let. On zná moji hru do detailu. Ví, jak reaguju v určitých situacích. Umí mě uklidnit i nabudit. A pak rodina. Bez podpory z domu bych se nikdy nedostal tam, kde jsem. Tenhle týden jsem hrál s velkou vděčností pro ně.

Co je pro tebe na vztahu s trenérem nejdůležitější?

Respekt. A důvěra. Ví, že si spoustu věcí řeším v hlavě sám. Nedává mi zbytečné tlaky, ale když je třeba, přitvrdí. Navíc má obrovské know-how – nejen o technice, ale i o vybavení. A lidsky jsme na jedné vlně.

Byl jsi od dětství soutěživý typ, nebo spíš kluk, co si šel hrát?

Začínal jsem úplně přirozeně. Bez tlaku, bez výsledkových ambicí. Ale jak šel čas, začal jsem se víc orientovat na výkon. Dnes mám nastavení, že když jdu na turnaj, tak s tím, že můžu vyhrát. Ne že musím, ale že to není nereálné. A s tím se mi hraje dobře.

Kdybys měl svou dosavadní cestu shrnout jedním slovem?

Labyrint. Někdy se to točí, někdy nevíš, kde je výstup. Ale postupuješ. Nejde o to mít přímou cestu, ale o to v ní neztratit směr.