Exkluzivně Filip Jakubčík o The Open: Zážitky „z jiného světa“ mi nikdo nevezme
Český golf se dočkal okamžiku, o kterém snily celé generace. Rok 2025 vstoupí do historie – mladý český talent, amatér Filip Jakubčík se stal prvním Čechem, který si kdy zahrál na The Open Championship, nejstarším a nejprestižnějším golfovém turnaji světa. Na ikonickém hřišti Royal Portrush v Severním Irsku, lemovaném strmými útesy a bičovaném divokým větrem z Atlantiku, se postavil po bok světových legend, jakými jsou Rory McIlroy, Scottie Scheffler či Jon Rahm.
Účast na turnaji si vybojoval vítězstvím na European Amateur Championship ve Švédsku, čímž si zajistil automatickou pozvánku mezi elitu. V Royal Portrush odehrál dvě kola s výsledkem +6 (75 a 73 ran). Cut mu o pár ran unikl, ale samotný fakt, že v konkurenci nejlepších předvedl konzistentní hru bez jediného double bogey potvrdil, že na tak prestižní scénu právem patří. Během tréninkových kol navíc zahrál hole-in-one na šesté jamce z 175 metrů – moment, na který bude vzpomínat celý život.
Po návratu do Čech jsme se s Filipem setkali na jeho domovském hřiště Austerlitz Golf Clubu. V kulisách fairwayí, které zná od dětství, jsme mluvili o jeho debutu na The Open, atmosféře Royal Portrush, setkání s hvězdami světového golfu i o tom, co ho čeká dál.
Chtěl bych se jednou na The Open vrátit jako profesionál. A v neděli dojít na 18. green v posledním flightu
– Filip Jakubčík –
Každý velký příběh někde začíná. Ten tvůj vedl přes vítězství na amatérském mistrovství Evropy. Vzpomeneš si ještě na emoce po vítězném puttu?
Vzpomenu a bylo to neuvěřitelné. Večer před finálovým kolem evropského šampionátu jsem měl plnou hlavu myšlenek. Věděl jsem, že vítěz si zahraje The Open, a strašně jsem to chtěl dokázat. Bylo to trochu stresující. Jakmile ale v neděli ráno odstartovalo poslední kolo, nervozita opadla. Už nebyl čas přemýšlet o tom „co by kdyby“ a soustředil jsem se jen na svou hru. Celé finále jsem byl na čele nebo v popředí a na leaderboard jsem se poprvé podíval až na fairwayi 18. jamky. Zjistil jsem, že mám náskok tří ran. Hrál jsem dvě rány pod par a druhý v pořadí už mě nemohl dostihnout, tedy pokud závěr zvládnu bez chyby. V té chvíli mi problesklo hlavou, že to asi opravdu vyjde. Poslední jamku jsem si už došel v klidu. Když jsem dohrál, nevěděl jsem, co mě těší víc – jestli titul mistra Evropy, nebo fakt, že si zahraju The Open. Asi ale převážil start na Open, protože to byl odmalička můj sen.
Jaké to bylo, když se sen zhmotnil – přiletěl jsi do Severního Irska a poprvé uviděl hřiště Royal Portrush připravené na The Open?
Upřímně, byl jsem ohromen. Čekal jsem sice, že to bude velké, ale realita předčila všechna očekávání. The Open je naprosto jedinečná událost – velké tribuny kolem jamek, davy fanoušků, obrovské organizační zázemí. Zároveň mě ale překvapilo, jak normálně a přátelsky se ke mně všichni chovali. V šatně jsem najednou seděl vedle hráčů, které jsem do té doby znal jen z televize, ale oni byli úplně v pohodě. Každý mě pozdravil, nikdo se nevytahoval. Cítil jsem se tam opravdu vítán. Dokonce jsem si zahrál cvičné kolo s jedním zkušeným hráčem, vítězem turnaje na PGA Tour. Hned mi tykal, probírali jsme golf a dal mi pár rad. Třeba jak pracovat s diváky kolem hřiště. Říkal, že je důležité nenechat se rozhodit publikem. Občas na vás někdo křikne, žádá podpis, ale během kola musíte držet fokus. To jsem se snažil dodržet.
Kolik tréninkových kol jsi před turnajem stihl odehrát a jaký na tebe hřiště udělalo dojem?
Dorazil jsem do Portrushe v neděli večer a od pondělí do středy jsem trénoval. V pondělí jsem obešel osmnáct jamek a v úterý a ve středu po devítce. Někteří hráči tam byli už od víkendu a dali třeba čtyři cvičná kola, to jsem ale ani nepotřeboval. Hřiště Dunluce Links v Royal Portrush je fantastické, ale mimořádně náročné. Úzké fairwaye, vysoký rough, všude kolem tvarované bunkery a hlavně ten vítr od Atlantiku, který může kdykoliv zesílit a úplně změní charakter hry. Při tréninku foukalo, takže jsem si zkoušel různé rány do větru a z různých směrů. Musím zmínit i jednu kuriozitu.
Sem s ní…
V úterním tréninkovém kole jsem na 6. jamce zahrál hole-in-one. Bylo to asi ze 180 metrů do větru. Míček dopadl před greenem, chvilku se kutálel a zmizel v jamce. Upřímně, spíš šťastná náhoda. Možná to ani nebyla moje úplně ideální rána, ale odrazilo se to perfektně. Pár novinářů u jamky to vidělo a natočilo, takže se pak můj radostný výraz s míčkem vytaženým z jamky objevil i na sociálních sítích (smích). Byl to krásný moment a milé zpestření, ale bral jsem to s nadhledem. Jako příjemnou náhodu, která mě povzbudila, ne jako znamení. Hlavní předsevzetí bylo koncentrovat se na ostrý turnaj.
Ve čtvrtek to přišlo – první kolo The Open. Co jsi cítil, když si ráno stál na odpališti jamky číslo 1? Úvodní jamka přitom patřila k nejtěžším na hřišti a i mnoho zkušených profíků tam poslalo zahajovací odpal do outu?
Ano, jamka č. 1 v Portrushi není sice extrémně dlouhá, ale je zrádná tím, jak je úzká a hranicemi autu po obou stranách. Fairway má snad jen kolem patnácti metrů na šířku a vlevo i vpravo je hned aut, což je na první odpal docela extrémní. A člověku samozřejmě běží hlavou, že je to první rána na majoru, všude kolem tribuny plné lidí. Ano, nervozita tam byla, to přiznávám. Snažil jsem se maximálně soustředit na rutinu. Řekl jsem si, že je to „jen“ další turnajová rána. V duchu jsem ignoroval, kolik lidí se dívá, i to, že vedle mě stojí hvězdy PGA Tour a LIV.
A jak to dopadlo?
První drive jsem trochu zatáhl doleva. Málem to bylo v outu, ale naštěstí míček zůstal ještě na hřišti, v roughu. Jakmile jsem ale odpálil a vyrazil po fairwayi, z nervozity se stalo soustředění. Řekl bych, že po prvním odpalu ze mě vše spadlo a začal jsem hrát svůj golf. Ve druhém kole už jsem si start na jedničce vyloženě užil, protože to napětí opadlo. Celkově jsem zjistil, že jakmile ignorujete vše okolo – tribuny, kamery, to obrovské jméno turnaje – a hrajete svou hru, dá se soustředit i před takovým publikem. Dokonce, i když na mě občas někdo česky zavolal, protože tam bylo i pár českých fanoušků. Během hry jsem to ale vůbec nevnímal. Všechno mi pak říkal kedík nebo rodina až po dohrání. Tak silně jsem byl ponořený v koncentraci.
Nakonec jsi dohrál se skóre +6 – osm bogey a dvě birdie. Na cut to sice nestačilo, ale bylo obdivuhodné, že jsi při takové premiéře nezahrál ani jeden divoký výsledek, ani jediné double bogey. To na tak těžkém hřišti není úplně samozřejmé?
Musím zaklepat, hrál jsem poměrně čistý golf. Samozřejmě nějaké chyby tam byly. Osmkrát jsem zahrál bogey, většinou po menších nepřesnostech kolem greenu, nebo po neproměněných puttech. Ale žádná katastrofa typu trojputtu nebo rány do outu, po které by hrozilo vyšší číslo, se nekonala. Myslím, že se mi dařilo držet emoce na uzdě a hrát na jistotu, procentuálně. Když mi něco nevyšlo, nesnažil jsem se to hned heroicky dohánět riskantní ranou. Radši jsem vzal bogey a šel dál. Takže jsem se vyvaroval dablů. Upřímně, mohl jsem klidně zahrát i líp. Pár ran jsem zbytečně nechal na greenech. Kdyby mi tam spadly některé těsné putty, nebo kdybych měl víc štěstí při čipování, dalo se pomýšlet na skóre kolem paru po dvou kolech. A cut byl tuším kolem +3, +4, takže reálně to nebylo daleko. Na druhou stranu vím, že na špičku to zdaleka nestačí. Ti nejlepší tam zahráli hluboko pod par. To je zase jiná galaxie. Například Scottie Scheffler a Bryson DeChambeau předvedli, že Portrush jde pokořit. Bryson měl dokonce úvodní kolo +7, a přesto pak nastřílel kolem -16 za zbylé tři dny, což je neuvěřitelné otočení formy. Scheffler hrál konzistentně a tuším vyhrál s celkovým skóre -17, nebo tak nějak. To ukazuje úroveň světové jedničky. Takže mám pořád na čem pracovat. Já jsem zahrál solidně, ale ne dokonale. Jsem ale rád, že jsem si neutrhl ostudu a že jsem za ta dvě kola zvládl hrát dobrý golf. Bral jsem to i jako test psychiky a myslím, že jsem obstál se ctí.
Dá se vůbec srovnat prostředí běžných amatérských turnajů s atmosférou The Open? Jaké rozdíly na tebe zapůsobily nejsilněji?
Popravdě, nedá se to srovnat (smích). Je to úplně jiný svět. U nás na amatérských turnajích často není skoro žádné publikum, pár rozhodčích, skromnější organizační tým. Na The Open jsou tisíce diváků, stovky lidí v organizačním štábu, masivní televizní produkce… Co se týče kvality hřiště, tak samozřejmě Portrush byl připraven dokonale. Překvapilo mě možná, že greeny nebyly přehnaně rychlé. Naměřili jsme kolem 11 stop. Ale to je dáno tím profilem. Tamní greeny jsou dost zvlněné a vítr taky hraje roli, takže je nemohli střihem poslat třeba na 13, to by bylo nehratelné. I tak ale byly nádherně hladké a pravdivé. Celkově kvalita trávy, fairwayí, bunkerů – radost hrát. Co mě však dostalo nejvíc, bylo zázemí pro hráče. To jsem fakt koukal. Hráčská jídelna jako pětihvězdičková restaurace, neomezeně výborného jídla celý den. Kousek od šatny navíc obří posilovna a fyzioterapie, dočasně postavená jen pro ten týden. Člověk se tam mohl kdykoliv jít rozcvičit nebo protáhnout s profi vybavením. Samozřejmě dokonalé cvičné plochy. Driving range snad kilometr dlouhý, spousta míčů, u každého stanoviště TrackMan… Prostě servis, jaký si jen dovedete představit. Tohle je proti amatérským turnajům asi největší skok. Profesionálové mají všechno po ruce, aby podali co nejlepší výkon.
Poodhalíš i něco ze zákulisí The Open. Jak třeba probíhala akreditace a „přijetí“ na turnaji?
Administrativa proběhla hladce. Už předem jsme přes internet měli zřízený hráčský účet, kam jsem nahrál svou fotku a vyplnil údaje. Na místě jsem jen zašel do registrační kanceláře, řekl jméno, oni mi dali akreditační kartu a bylo hotovo.
A co ubytování? I to zajišťoval pořadatel?
Ubytování nám nezajišťoval. Hráči bydlí podle svého výběru. Bylo nám ale doporučeno pár oficiálních hotelů poblíž hřiště, kde bydlela řada hráčů. Já jsem bydlel asi 15 minut od hřiště v malém penzionu spolu se svým caddiem. Mimochodem, mého kedíka dělá Angličan, kamarád, který mi nosil bag už na mistrovství Evropy. Vzal si dovolenou a jel se mnou na Open, za což jsem mu byl vděčný. Do Portrushe jsme si půjčili auto, takže jsme byli mobilní. Ale mohli jsme klidně využívat i oficiální shuttly. Pořadatelé měli flotilu aut s řidiči k dispozici hráčům. Když kedík potřeboval odjet dřív a já chtěl ještě zůstat trénovat, zavolal jsem si shuttle a pohodlně mě odvezli na hotel. Ten servis byl vážně skvělý.
Podařilo se ti v Portrushi potkat se, nebo oslovit nějakou slavnou golfovou osobnost?
Mám jeden krásný zážitek a rád se o něj podělím. Po tréninku jsme jezdili z driving range zpátky k šatnám takovými velkými golfovými buggy. Seděl jsem v kárce, koukám do mobilu na startovní listinu dalšího dne, když tu najednou slyším ostatní kluky nadšeně povídat. Přisedl si k nám totiž Justin Rose! Nečekal jsem to, otočil jsem se a on tam sedí vedle mě. Pozdravil mě, podal mi ruku. Chvilku jsme si povídali, ptal se, odkud jsem, popřál mi hodně štěstí do turnaje. Já jsem mu samozřejmě taky popřál. Justin Rose je můj velký vzor. Obdivuji ho odmala, a teď jsme najednou seděli vedle sebe. Navíc je naprosto skromný, milý člověk. To mě fakt dostalo. Říkal jsem si, že toho musím využít, tak jsem ho poprosil o společnou fotku. V pohodě souhlasil. Tu fotku si určitě schovám. To je taková moje osobní trofej.
A další hvězdy?
Viděl jsem jich spoustu a docela zblízka. Třeba Scottieho Schefflera. Párkrát jsme kolem sebe prošli na tréninkových plochách, jednou jsme dokonce odpalovali vedle sebe na drivingu. Je to až neuvěřitelné vidět jeho konzistenci. On snad nemine jedinou ránu, a přitom se u toho tváří, jako by o nic nešlo. Připomíná mi takového klidného robota v tom nejlepším smyslu. S úsměvem odpaloval, každý drive 300 metrů rovně, všechny wedge k tyči… Radost sledovat. mimochodem, Scheffler na Open působil dojmem, že je nad věcí. V rozhovorech pak říkal, že golf pro něj vlastně není na prvním místě. Prý má na prvním místě rodinu. A skutečně, jak dohrál, šel hned za rodinou, kterou tam měl, seděl s manželkou a malým dítětem v jídelně, krmil mimčo. Prostě normální chlap, žádné hvězdné manýry. To na mě udělalo velký dojem. Říkal jsem si, takhle vyrovnaně bych chtěl jednou v golfu působit i já.
The Open ti výsledkově uniklo jen těsně. Co jsi dělal, když jsi v pátek dohrál? Zůstal jsi ještě v Portrushi na víkend?
Ano, nikam jsem nespěchal. Zůstal jsem tam až do neděle. Jednak jsem si chtěl ještě potrénovat na skvělých plochách, když už jsem měl tu možnost. A taky jsem si užil závěrečné kolo jako divák. V neděli odpoledne jsem si sedl na hlavní tribunu u 18. greenu a sledoval jsem nejlepší hráče, jak finišují turnaj. Atmosféra na osmnáctce byla nepopsatelná. Tribuny tam mají obrovskou kapacitu. Nevím přesně, možná pět, šest tisíc lidí, a byly úplně plné. Když poslední flighty dohrávaly, byl to doslova kotel. Fandilo se, tleskalo, hráči se tam ukláněli do všech stran. Měl jsem husí kůži, i když jsem jen seděl a díval se. Říkal jsem si: Snad se sem jednou vrátím a taky takhle dohraju v neděli.
Takže o další motivaci postaráno?
To rozhodně. A o obrovskou do další práce. Ještě musím zmínit jednu skvělou věc. Přímo u drivingu stály kamiony golfových značek Titleist, TaylorMade, Callaway,…, kde měli plně vybavené dílny a specialisty na servis vybavení. Jako hráč jsem tam mohl zajít a nechat si cokoli upravit nebo vyzkoušet. Využil jsem toho. Nechal jsem si například přetáhnout gripy na některých holích, nebo jsem vyzkoušel nový model driveru. Ten můj ale fungoval dobře, tak jsem nic neměnil. Dokonce mi věnovali novou sand-wedge jako náhradní do bagu. Taky jsem vyfasoval zásobu nových míčků a rukavic. Bylo neuvěřitelné vidět, jaký servis profi hráči mají. Kdyby mi třeba aerolinka ztratila bag, oni by mi tam složili celý nový set na míru. Pro amatéra z Česka prostě ráj.
Stojíme na tvém domovském hřišti ve Slavkově u Brna, kde jsi vyrůstal a kde tě dlouhodobě vede trenér Ondřej Trupl. Pod jeho vedením se rozvíjí i 16letý Štěpán Plášek, čerstvý vítěz European Young Masters i další talenti. Když se ohlédneš zpátky, kdo měl největší podíl na tom, že jsi se dostal až na start The Open?
Jednoznačně rodiče a trenér Ondra Trupl. Rodiče mě ke golfu přivedli a celou dobu obětavě podporují. Vozili mě na tréninky, turnaje, investovali do mě spoustu času a prostředků, za což jsem jim nesmírně vděčný. No a Ondra Trupl mě trénuje od dětství, zná mě snad nejlíp ze všech. Bez něj bych určitě nebyl tam, kde jsem. Ondra má skvělý přístup. Naučil mě techniku, ale taky mě vždycky vedl k samostatnosti a psychické odolnosti. Dnes už spolu spíš konzultujeme, protože po tolika letech vím, co mám dělat, ale právě to, že mě to naučil, je jeho zásluha. Každopádně máme v Česku čím dál víc talentů a Ondra odvádí s juniory skvělou práci, jak je vidět třeba na Štěpánu Pláškovi. Ten kluk je mega talent a myslím, že o něm taky hodně uslyšíme. Už jsme spolu mluvili i o jeho dalším směru. Já bych mu doporučil jít, podobně jako já, studovat do USA.
V současnosti studuješ a hraješ golf na University of Arizona. Jak moc ti tahle zkušenost pomohla ve zlepšování výkonnosti?
Odjet do Ameriky na univerzitu považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem udělal. Rozhodně to doporučuju každému, kdo má tu možnost a ambice to v golfu dotáhnout daleko. Těch důvodů je víc: hrajete tam celoročně, přes zimu výkonnost neklesá. Máte k dispozici špičkové tréninkové zázemí. To se s Českem nedá srovnat, ani s těmi nejvybavenějšími českými kluby. U nás v Arizoně máme například vlastní cvičné hřiště a driving jen pro univerzitní tým, kvalitou to odpovídá profi resortům. Hlavně ale hrajete neustále s těmi nejlepšími, konkurence v univerzitním golfu je obrovská. Každý týden hrajete a trénujete s kluky, kteří byli třeba ve svých zemích juniorskými mistry, hodně z nich patří do světové amatérské špičky. To vás strašně posune, i když možná zpočátku dostáváte „na frak“. Já sám jsem v Americe první rok neměl nijak oslnivé výsledky, trvalo mi, než jsem si zvykl na jiné prostředí, jiný styl hry a života. Ale věřil jsem si, věděl jsem, že mám na to se prosadit. A ve druháku se to zlomilo, začal jsem pravidelně vozit top 10 umístění a letos přišly i výhry. Takže rada pro mladé: nevzdávat to, vydržet, i když jsou začátky těžké.
Co bys vzkázal mladým hráčům, kteří zvažují, jestli jít do Ameriky, nebo zkusit rovnou profesionální dráhu tady v Evropě?
Co se týče dilema „škola v USA vs. přejít hned k profesionálům“, za mě je ta škola super volba. Přímých přestupů do profi golfu v 18 letech dnes už moc nevídáme, a když, tak jen výjimečné talenty typu Tom Kim, který se stal profíkem v 18 letech a už vyhrál na PGA Tour, nebo u nás třeba Klára Spilková, která šla na LET v šestnácti. Dnes se ale většina mladých hráčů raději pár let otrká na univerzitě.
Udržuješ kontakt s Ondrou Truplem i během roku, i když na dálku? Jak řešíte tréninky, když jsi tisíce kilometrů daleko?
Jsme ve spojení pravidelně, přes video. Většinou tak jednou týdně, někdy co dva týdny, si voláme, rozebereme můj švih. Já mu pošlu videa svých odpalů z tréninku a on se na to mrkne a řekne, co vidí. Naštěstí díky moderním technologiím tohle jde docela dobře. Samozřejmě je to trošku jiné než osobní kontakt, ale s Ondrou už máme zajetý systém. Neděláme žádné velké změny uprostřed sezóny, spíš ladíme detaily. Když se mi třeba něco opakovaně nedaří, třeba začnu víc tahat míče doleva, probereme grip, postoj a hned se to spraví. Ondra ví, že si dost věcí dokážu pohlídat sám, takže mi do hry nijak drasticky nezasahuje. Spíš funguje jako ten, kdo na moji hru dohlíží a psychická podpora. Je fajn vědět, že se mám na koho obrátit, když si nejsem jistý technikou. A díky časovému posunu to vychází dobře. Já končím trénink po obědě, u nás je už večer, Ondra doma, tak si zavoláme. V tomhle směru není problém.
Čeká tě poslední rok na univerzitě. Jak náročné je skloubit vysokoškolské studium s vrcholovým golfem? Mají studenti-golfisti třeba nějaké individuální plány nebo úlevy od profesorů?
Není to lehké, ale dá se to zvládnout. Studuju ekonomii, což není úplně nejjednodušší obor. Na druhou stranu univerzita sportovcům vychází vstříc. Když hodně cestujeme na turnaje, máme možnost domluvit si posunutí termínů zkoušek nebo odevzdání projektů. Všechno je o komunikaci s profesory. Většina z nich je v pohodě, zvlášť když vidí, že se snažíme plnit povinnosti, i když zrovna nejsme v kampusu. A Američani mají sport rádi, hodně z nich dokonce hraje golf rekreačně, takže mají pochopení. Mám dokonce vtipnou příhodu…
Povídej…
Seděl jsem jednou ve velké posluchárně, kde bylo asi tři sta studentů, a profesor – velký fanoušek golfu – najednou přede všemi říká: Tady mezi námi sedí kluk, co o víkendu bojoval o start na PGA Tour! Odkazoval na jeden turnaj, kde jsem skončil třetí a vítěz tehdy dostal sponzorskou pozvánku na PGA Tour. Profesor všechny vyzval potleskem, aniž by přímo řekl mé jméno. Takže ano, podpora tam je. Ale zároveň musím říct, že ten poslední rok studia bude ještě náročný. Mám před sebou dost těžkých předmětů, státnice… Náš podzimní golfový program naštěstí není tak nabitý, turnaje jsou rozložené, maximálně dva do měsíce. Loni na podzim jsme hráli čtyři turnaje v pěti týdnech, a to bylo fakt náročné na dohánění školy. Teď to snad bude lepší. Budu se snažit to ukočírovat. Škola je pro mě důležitá, chci ji dokončit.
Určitě už nosíš v hlavě, nebo přemýšlíš o tom, jakou cestou se po ukončení univerzity vydáš do profesionálního golfu? Jestli zkusíš štěstí v Americe, nebo v Evropě? PGA Tour, Korn Ferry Tour, DP World Tour,…?
A máš už aspoň trochu jasno?
Upřímně, momentálně to vypadá na Evropu. Mluvil jsem s jednou paní z European Tour, která má na starosti přechod amatérů k profíkům, a ta mi poradila, ať určitě dokončím školu a zůstanu amatérem ještě tenhle rok. Prý chystají od příští sezóny vylepšení evropského amatérského žebříčku, aby špičkoví amatéři měli snazší vstup na DP World Tour. Do detailu to ještě nevím, ale mám se vše dozvědět během pár týdnů. Pokud by byla šance získat kartu na DP World Tour díky výsledkům v amatérech, třeba obhájit evropský titul nebo se udržet vysoko ve světovém rankingu, tak do toho půjdu. Mít plnou kartu na DP World Tour by byla bomba a asi jasná volba. Kdyby se to nepovedlo, zkusím buď Q-School v Evropě, nebo na PGA Tour. Ještě uvidím, jaké možnosti se nabídnou. Každopádně profesionálem se stát chci, o tom žádná. Jen chci chytře zvolit kdy a kde.
Preferoval bys tedy spíš evropskou DP World Tour před americkou Korn Ferry Tour?
Asi ano. Samozřejmě PGA Tour je můj sen, tam bych chtěl jednou hrát. Ale cesta tam může vést i přes Evropu. Korn Ferry Tour je strašně nabitá. Hraje tam spousta výborných hráčů a na poměrně „lehkých“ hřištích létají šíleně nízká skóre. Klidně musíte zahrát -15, abyste byli vůbec v top 30. To je psychicky docela nápor, pořád hrát birdie fest. V Evropě je to trochu jiné: hřiště jsou různorodější, někdy lehčí, někdy hodně těžké. Hráči samozřejmě taky výborní, ale přijde mi, že by mi evropský styl mohl sedět. Líbí se mi cestování, jiné kultury, různé podnebí. Herně mě to prověří víc. Mluvil jsem i s kamarádem Petrem Hrubým, který letos hraje na Korn Ferry Tour, a ten mi říkal, že je to fakt masakr: třeba nedávno zahrál -4 po dvou kolech a stejně neprošel cutem, protože cut byl snad -5. Vítěz pak měl -20. To je prostě jiný golf. Takže můj plán je spíš zkusit nejdřív Evropu, a když se mi tam povede pár let, cesta do Ameriky se vždycky najde.
Tvůj golfový příběh trochu připomíná vycházející anglickou hvězdou Lottie Woad, loni nejlepší evropskou amatérkou, letos už profesionálkou a vítězkou Women’s Scottish Open. Potkali jste se někdy a jak se ti líbí její hra?
S Lottie jsem se setkal loni na jednom mezinárodním turnaji družstev. Hráli jsme spolu cvičné kolo. Hraje opravdu neskutečně dobře. Je ještě o kus dál než já a má fantastickou krátkou hru. Upřímně, její úspěchy mě ani moc nepřekvapují, protože už tehdy hrála výborně. Myslím, že má před sebou velkou budoucnost. Díky svým výsledkům se navíc dostala k možnosti hrát velké turnaje, tuším, že má kartu i na LPGA a hned si vyzkoušela i ženské majory. Je to inspirativní příběh a ukazuje, že když se amatér dokáže prosadit na nejvyšší úrovni, může rychle zazářit i mezi profesionály.
Na závěr trochu odlehčeně – co jsi přivezl z The Open domů? Suvenýry, dárky…?
Pár suvenýrů mám. Hlavně jsem vyfasoval spoustu věcí jako hráč. Už dva týdny před turnajem mi volali z NIKE, co mě podporuje vybavením, jestli chci hrát v oblečení univerzity, nebo jestli chci od nich nachystat výbavu jako ostatní profíci. Samozřejmě jsem řekl, že budu rád za vybavení jako ostatní. Když jsem přijel do hotelu, čekal tam na pokoji balík oblečení na celý týden: trička, kalhoty, vesty, čepice… Vše v mých velikostech, naplánované outfity na každý den. Ani jsem nemusel přemýšlet, co si vezmu. Každý den jsem vytáhl set, který mi připravili. Prý to mají promyšlené tak, aby nikdo na hřišti neměl úplně stejný outfit jako jiný hráč kvůli TV přenosům a fotkám. Docela mě to pobavilo. Taky jsem dostal třeba termo láhev s logem The Open a svým jménem, to si schovám. Samozřejmě jsem nezapomněl ani na rodiče a trenéra. Koupil jsem jim v oficiálním obchodě nějaké drobnosti, míčky s logem Open, ručník,…, aby měli památku. Ale největší suvenýr jsou stejně zážitky a vzpomínky. Ty mi nikdo nevezme a budu z nich těžit celou další kariéru.
Za rozhovor děkuje Jan Hrubeš
📸 Foto: Zdeněk Sluka, Vít Kovalčík
