153. ročník The Open na vlastní oči: vítr, links a česká vlajka v Portrushi

+115

Zatímco elita světového golfu bojovala v Portrush o legendární Claret Jug, nejeden český golfový nadšenec si splnil svůj životní sen a vyrazil přímo do dějiště jednoho z největších turnajů světa. O svůj zážitek se s námi podělil čtenář Honza, který získal jinak nedostupné vstupenky po osmi letech čekání v losovacím systému určeném pro velké turnaje. Společně s kamarádem a svým tátou tak vyrazil do Severního Irska, aby osobně zažil atmosféru 153. ročníku legendárního The Open. 

Honza nám svůj příběh převyprávěl do posledního detailu a my jsme se ho rozhodli přinést i vám – protože některé momenty nezachytí ani televizní kamery, ani online média. V případě této české výpravy nešlo jen o sledování finálových flightů z bezprostřední blízkosti, ale i o autentickou cestu za linksovým golfem během níž si na vlastní kůži vyzkoušeli náročnost terénu, rozmary počasí, ale museli také řešit komplikace s ubytováním. A kromě ryze golfových dojmů je čekala i celá série nečekaných a zajímavých setkání. Jde o jedinečný pohled na turnaj očima fanouška přímo na místě dění – v přiložených galeriích najdete videa i fotografie, které opravdu stojí za to vidět.

Sen, který se rodil u televizní obrazovky

Honza si pamatuje přesný okamžik, kdy se rozhodl hrát golf. Psal se rok 2012 a v televizi právě běželo finále Masters. Atmosféra finálového přenosu ho naprosto pohltila. Od té doby je „golfovým pacientem“ – sbírá míčky s logy hřišť, ročně navštíví patnáct nových a roky snil o tom, že se jednou podívá na turnaj té nejvyšší kategorie. A když už, tak jedině na ten nejstarší – The Open.

Bězně nedostupné vstupenky získal Honza až po osmi letech čekání v losovacím systému, tzv. ballotu, který každoročně přitahuje obrovský zájem fanoušků z celého světa. Považuje to za malý zázrak – podle e-mailu, který mu dorazil na začátku srpna 2024, se o vstupenky pravidelně uchází více než milion lidí ročně. Přesto se na jejich rodinu a kamaráda konečně usmálo štěstí a podařilo se jim získat lístky na oba dny, které si přáli – pátek a neděli.

Je pravda, že vstupenky se dají sehnat i běžně – ať už jako klasické „walk-in“ lístky, které se na hrací dny pohybují mezi 300 až 360 librami, nebo v rámci různých VIP a experience balíčků, jejichž ceny šplhají ještě výš. Ballot ale nabízí omezený počet lístků za zvýhodněnou cenu – v rozmezí 100 až 130 liber, což z něj dělá nejdostupnější cestu, jak se legálně a bez zprostředkovatelů dostat na The Open. A právě to se Honzovi po letech podařilo.

Cesta přes Dublin a ochutnávka linksů

Když už se podařilo získat lístky, nastal další problém – jak se vlastně do Severního Irska dostat. Z České republiky (a okolí) neletí žádné přímé spoje do Belfastu, takže padlo rozhodnutí přiletět do Dublinu a spojit výlet s golfem po cestě tam i zpět. A jak jinak si naladit atmosféru The Open než na místních hřištích?

První zastávkou bylo hřiště Greenore Golf Club, asi hodinu jízdy na sever od Dublinu, v malebném zálivu Carlingford Lough. Lehké seznámení s linksovým stylem, výborná kvalita ploch i greenů, přívětivé tempo. Ideální na rozehrání, bez stresu a s výhledem na moře.

Po přejezdu do Severního Irska následoval Cairndhu Golf Club, o kterém se často mluví jako o linksu – realita ale odpovídá spíš členitému parklandu. Snad jen ikonická jamka číslo 2, vysekaná na útesech, odpovídá očekávání. Jinak každá jamka vede nahoru nebo dolů, úzké fairwaye, stromy, výškové rozdíly – zkrátka fyzicky i herně náročné hřiště. Ale výhledy nádherné.

Další na řadě byl Ballycastle Golf Club, vzdálený přibližně 25 minut východně od Portrushe. Nejdražší hřiště výletus feečkem 135 liber nabídlo skutečně různorodý zážitek – prvních pět jamek v parkové části, poté přechod na čistý links podél moře, kde se hřiště výrazně zvedá a získává na intenzitě. Celý layout působil velmi variabilně, v kombinaci se skvělou kvalitou ploch a příjemnou atmosférou. Zaujala i vysoká obsazenost – od 6:30 ráno až do večera bylo hřiště prakticky neustále plné.

Poslední zastávkou před návratem domů byl Corballis Links Golf Club – pravý links v celé své drsné kráse. Hřiště s parem 66 nabídlo hráčům nekompromisní výzvu: všudypřítomné kopce, řada ran naslepo, žádné úlevy. Fairwaye nebyly z nejlepších, greeny trochu chlupaté, ale atmosféra a charakter hřiště si okamžitě získaly respekt. „Pro mě osobně je links ztělesněním golfu. Mohl bych hrát jen na takových hřištích,“ zaznělo upřímně po dohrání.

Ubytování: Kontejner, vířivka a Slemish v dálce

Největším mementem celého tripu se pro nás stalo ubytování. Sehnat něco za rozumné peníze v okolí Portrushe bylo v době konání The Open prakticky nemožné. Ceny letěly do nesmyslů – a když jsme zjistili, že týdenní pronájem běžného domu se pohybuje kolem 150 tisíc korun, bylo jasné, že ve třech lidech nemá smysl takovou variantu řešit.

Nakonec jsme sáhli po originálním řešení: Airbnb ubytování ve vnitrozemí, zhruba 40 minut jízdy od hřiště – kontejner přestavěný na malý domek s vířivkou a dechberoucím výhledem na horu Slemish, ikonickou dominantu místní krajiny. Romantika? Možná. Komfort? Překvapivě ano. A hlavně za “hratelnou” cenu.

Cestování samotné bylo kapitolou samo pro sebe. Úzké silničky lemované kamennými zídkami, řízení vlevo, žádné krajnice – každé setkání s traktorem bylo malou zkouškou nervů. Ale dalo se to zvládnout a výhledy to bohatě vynahradily.

Naopak samotná doprava na turnaj byla naprosto perfektně zorganizovaná. Celá cesta na hřiště vedla po dálnici, přibližně deset kilometrů před Portrushem vás navigace dovedla na obrovské odstavné parkoviště, kde vše řídili ochotní dobrovolníci. Parkování proběhlo hladce, žádné čekání – jen projít bezpečnostní kontrolou a naskočit do připraveného doubledeckeru. Za deset minut jste vystupovali přímo u vstupu na hřiště. Rychlé, efektivní, bez jediné fronty.

Neděle: Podpora Filipa, švestky z Moravy a rozloučení s královstvím golfu

Odpoledne vyrazil do boje Filip Jakubčík, a my jsme si nenechali ujít příležitost ho osobně podpořit – s českou vlajkou na zádech a hrdostí v srdci jsme ho doprovodili na pár jamek. Během pochodu jsme potkali i zástupce České golfové federace v čele s Alešem Libecajtem, ale především jsme se seznámili s rodinou Filipa, která přijela Filipa v jeho životním startu podpořit.

A jestli vás to zajímá – rodiče, v čele s tátou Tomášem, jsou neuvěřitelně pohodoví lidé. Přivezli s sebou vlastní slivovici, která se v Irsku jen tak nevidí. Dozvěděli jsme se, že nejlepší švestky na kvas má Karel a že do pořádného kvasu patří tři flašky medu – tip, který si snad zapamatujeme navždy.

Taťku jsme samozřejmě i trochu golfově „vyzpovídali“ a a dozvěděli se jak si to celé opravdu užívá. Filip hrál dobře, nebojácně a s respektem k turnaji, ale bez zbytečné opatrnosti. K tomu, aby prošel cutem, mu chybělo opravdu jen trochu štěstí.

Finále: Roryho hukot, Scottieho klid a Američan s liškou z Tábora

V neděli jsme si na poledne zabrali své oblíbené místo u greenu druhé jamky, kde jsme měli parádní výhled na přicházející flighty i blízký kontakt s hráči. Postupně jsme viděli všechny finálové dvojice a zároveň sledovali na mobilu vývoj leaderboardu – fandili jsme Rorymu, a nebyli jsme sami.

Když Rory proměnil birdie, areál explodoval. Ten zvuk, ta vlna emocí, to šílenství – to v televizi neuslyšíte. Jenže Scottie Scheffler zůstal celý týden ledově klidný a nakonec si vítězství pohlídal. Zaslouženě.

Další skvělé místo jsme našli na kopci u jamky číslo 12, odkud bylo vidět nejen green, ale i celou třináctku a odpaliště čtrnáctky. A víte co? V televizi to vypadá, že do toho hráči buší s brutální silou. Naživo ale působí jejich švihy úplně jinak – lehké, plynulé, a míček stejně letí někam do tramtárie.

Závěr: Američan z Bostonu a liška k Táboru

Celý trip byl jedna velká golfová jízda, viděli jsme toho tolik, zažili ještě víc a všem golfovým nadšencům tohle doporučujeme všemi deseti. Ale i ten největší zážitek má svůj konec.

Ten náš přišel při odchodu z areálu, když jsme kráčeli po fairwayi dvojky a dali se do řeči s jedním Američanem z Bostonu. Jakmile jsme zmínili, že jsme z Česka, rozzářil se – nejen díky Davidu Pastrňákovi, ale i kvůli jedné písničce, kterou ho kdysi naučil kolega.

A pak to přišlo. Nadechl se – a perfektní češtinou spustil: „Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru…“ Brada nám spadla, srdce zaplesalo, smáli jsme se nahlas. A pak už jen poslední pohled na úchvatné hřiště, tiché rozloučení s Portrushem – a vědomí, že na tuhle akci nikdy nezapomeneme. A že se sem, jednou, vrátíme.

Golfu zdar Honza, Libor, Adam ⛳️🏌️‍♂️

Text a foto Jan Kulig