Luis Klein: Překážky mě motivují, rád je překonávám

Golf.cz Ze zákulisí Český golf

Sdílet

Mistr Karel Gott v jednom ze svých hitů zpívá o tom, že čas letí jako bláznivý. Platí to pro každého. I pro Louise Kleina. Z třináctiletého kluka se stal čtrnáctiletý. Takže stále kluk, ale během posledních dvanácti měsíců pořádně vyrostl. Golfově i výškově. Tátu už přerostl o pár centimetrů, ale spolu pořád tvoří tandem, který žije golfem. Skoro by se chtělo říct, že od nevidím do nevidím, sedm dní v týdnu. Sezona je sice stále v plném proudu, ale mladý talent si už stihl v její první půlce připsat hned několik pozoruhodných výsledků.

Loni jste se stal nejmladším hráčem v historii Challenge Tour, který prošel cutem. Letos jste už stihl přidat několik dalších zajímavých výsledků…

Souhlasím. Pár dobrých výsledků jsem zahrál. Asi největší radost mi udělalo druhé místo na březnovém Junior Invitational v Americe, kde jsem skončil na druhém místě. Vypíchl bych to i proto, že se turnaji říká juniorské Masters a konkurence je tam opravdu hodně velká a kvalitní.

Co vám takový turnaj dá nebo ukáže?

Ukázal mi to, že se všemi těmi kluky, z nichž někteří byli o čtyři roky starší než já, umím hrát, že zvládnu i takové turnaje v zahraničí a v takové konkurenci. Je to pro mě potvrzení, že mám vlastně stejnou délku jako devadesát procent těch kluků a že dokážu a umím hrát i na takové úrovni.

Pojďme si ten turnaj ještě trochu víc přiblížit.

Turnaj je opravdu výjimečný. Je pouze pro nejlepší pozvané amatéry z celého světa a organizace i atmosféra jsou úžasné. Na zahájení byla i golfová legenda Annika Sörenstam, hřiště v Sage Valley bylo skvěle připravené, ani trochu snadné. A také leží jen kousek od dějiště Masters, od slavné Augusty National.

Jak vypadala vaše cesta ke druhému místu?

Těší mě, že jsem každý ze tří dnů dokázal zahrát výsledek pod par. Byli jsme jen dva hráči v celém startovním poli, kteří to dokázali. Ten druhý skončil čtvrtý. Jen mě mrzelo, že se mi víc nedařilo na první devítce, která z mého pohledu byla lehčí. Druhá devítka byla obtížnější, ale během tří dnů jsem na ní zahrál osm ran pod par. I proto jsem skončil druhý, dvě rány za vítězem.

Znakem vaší hry byla konzistence, vysoký standard, žádné nahoru a dolu. Čím to je?

To je výsledek techniky, na které neustále pracujeme. A když se mi podaří zahrát všechno, jak mám, tak je to potom vidět i na výsledku. Naše technika je speciální a ukazuje, že taky dobrá. Ostatně, i turnaj Junior Invitational ukázal, že jdeme správnou cestou a že to, na čem pracujeme, je docela dobré, že to není špatné.

Prozradíte, v čem je speciální?

To ne, to je tajné. (smích)

Takže rodina Kleinova má nějakou svojí speciální ingredienci tréninku techniky švihu?

Přesně tak. Za sebe bych řekl, že je to naše specialita. Na tom pracujeme. Je to ve švihu, ale víc neprozradíme.

Zmínil jste i to, že jste hrál proti až o čtyři roky starším hráčům. Všeobecně asi platí, že kam přijedete, jste nejmladší, případně jeden z nejmladších. Jak se s tím srovnáváte?

Vlastně to ani moc nevnímám, abych na sebe nevytvářel zbytečně velký tlak. Že musím něco zahrát. Soustředím se jen na svůj golf a ten se snažím hrát stejně dobře jako starší kluci kolem mě.

Abychom nezůstali jen v Americe, povedl se vám i vstup do domácí sezony. Vyhrál jste hned úvodní podnik série Czech Open Golf Tour.

Za to jsem byl hodně rád, protože jsem nemohl tolik trénovat. Mnohem víc času jsem musel dávat škole.

V tu chvíli se do rozhovoru vložil i Louisův otec Roman Klein…

Pro nás to bylo hodně těžké, protože škola byla v tomto období středobodem našeho zájmu, takže jsme neměli úplně optimální podmínky na přípravu. Spíš naopak.

A na něho Louis navázal…

Školu jsem ale už vlastně dodělal. Nasbíral jsem docela dobré známky. Teď už mě čeká jen online škola. Budu mít teď rok odklad a potom se chci přihlásit na nějakou sportovní střední školu. Základní docházku mám za sebou, mám hotovo a hledám, kde a jak pokračovat. Chci si dát rok pauzu, ale budu se učit dál. Mám svou učitelku. Beru to tak, že tenhle rok je důležitý pro můj další golfový rozvoj.

Už loni jste docela hodně vyrostl a letos jste přidal další centimetry do výšky. Kolik už?

Nevím přesně, o kolik jsem za dva roky vyrostl, ale bylo to dost. Tak patnáct až dvacet centimetrů.

Jak se s takovým růstem perete? Nebo neperete?

Peru se s tím hodně. Přináší to bolesti zad a trpěl jsem i bolestmi kolen. Byly to všechno bolesti spojené s růstem, ne z golfu. Proto jsem začal cvičit. Hlavně protahovací cviky, abych ulevil zádům. Dobré je, že bolest ustupuje. Na začátku roku to bylo horší. Ještě na začátku roku jsem na turnaji Dustin Johnson World Junior bral prášky proti bolesti, a přesto jsem i s bolestí uhrál šesté místo. Poprvé bez bolesti jsem hrál až v Sage Valley na Junior Invitational. Cvičím denně, musím, tak patnáct dvacet minut, jen protahování, žádné činky, žádné posilování.

Když už jsme u těch změn, začal jste hrát v brýlích. Proč?

Zjistilo se, že hůř vidím. Že na míček, když dolétával, jsem už neviděl a musel jsem se ptát lidí kolem, kam vlastně letěl. Mám speciální brýle, takže zase vidím dobře. Zaostřil se mi pohled.

Není to ale trochu handicap, když se hraje v dešti?

Když prší, tak je to samozřejmě nevýhoda. Musím mít s sebou ubrousky a utírat kapky. To komplikuje hru.

Jak moc je potom těžké udržet čistou hlavu a nenechat se tím rozhodit?

Mě naopak všechny překážky motivují, rád je překonávám, peru se s nimi. Nepotřebuji, aby věci byly jednoduché. Pro mě je výzvou překážky překonávat a stále se zlepšovat.

Musel jste všechny ty změny, růstové i nošení brýlí, zakomponovat i do tréninku?

Musel. To ano. Když mě bolela záda, trénoval jsem méně. Trochu jsem musel ubrat, jinak by to bylo ještě horší. Mnohem víc času jsem tehdy dával cvičení, protahování. Musel jsem měnit švih, délky holí.

Kolikrát jste musel měnit golfové vybavení?

Popravdě musím říct, že několikrát. Nevím přesně kolikrát, ale bylo to docela mnohokrát.

Povězte, co je aktuálně vaší největší golfovou zbraní a co vás naopak tu a tam zradí?

Vybrat jednu silnou stránku je docela komplikované, protože mám pocit, že mám všechno vlastně na docela stejné úrovni. Není nic, co by nějak vyčnívalo, nebo naopak bylo slabinou. Ale musím říct, že to, co mě v poslední době překvapivě drželo, bylo patování. Překvapivě proto, že historicky jsem ho měl vždycky hodně špatné. Sbíral jsem dřív i hodně trojpatů, takže jsem na greenech nasbíral docela dost ran.

Mluvil jste o délkách ran. Prozraďte, kolik dopálí jednotlivými holemi 14letý amatér? Třeba driverem?

Carry mám tak 260 až 270 metrů. S doběhem samozřejmě ještě delší, ale to vždy záleží na stavu fervejí. Když se trefím, tak i 270 metrů carry.

A dalšími holemi?

Sedmičkou železem hraju kolem 175 metrů. O dalších holích je asi zbytečné mluvit.

Letos jste si už zahrál i řadu turnajů s profesionály. Třeba na Czech Open Golf Tour v konkurenci nejlepších českých profesionálů. Včetně třeba Jiřího Zusky, který má za sebou i start na PGA Tour. Dokázal jste ho i porazit…

Nejdu na hřiště s tím, že nechci s někým prohrát. Soustředím se sám na sebe, na svou hru, na svou techniku. A pak přijde i dobrý výsledek. Je ale samozřejmě pěkné vidět, že hrajeme vlastně stejně. Takové turnaje vítám, je fajn, že amatéři mohou hrát společně s profíky.

Velký kus sezony je už za vámi, ale velký také před vámi. Jaký máte herní plán?

Mám ho docela dost nabitý. V Česku chceme odehrát všechny turnaje série Czech Open Golf Tour, rád bych si zahrál i na Czech Masters a říjnový podnik Challenge Tour v Berouně. Měl bych hrát mistrovství Evropy a čekají mě i dva velké turnaje v USA – juniorské US Open a PGA Juniors. Dostal jsem se tam díky výsledku na Junior Invitational. To pro mě bude velká výzva a test.

Vypadá to, že žijete vlastně jen golfem. Sedm dní v týdnu. Je to tak?

Vlastně ano. Trénuji sedm dní v týdnu, ale ne každý den šest sedm hodin, ale třeba jen dvě tři hodiny. Snažím se to nepřehánět. Dělám i jiné věci. Učím se doma.

Nemáte potřebu si občas od golfu i odpočinout?

Jasně, že mám. Jsou takové dny, kdy si řeknu, že už je toho dost a potřebuju odpočinek.

Jak odpočíváte?

Třeba tím, že si s kamarády zahrajeme na zahradě fotbálek nebo nějakou hru s kámoši na počítači. Golf ale na počítači určitě nehrajeme.

Když to shrnu, tak se doma během roku příliš neohřejete. Kolik času vlastně doma strávíte? Je to tak půl na půl doma a na cestách po turnajích?

To asi ne. Řekl bych, že třetinu roku jsme doma a dvě třetiny na cestách. Už první čtyři měsíce v roce jsme vlastně celé pryč. Na přípravě a prvních turnajích. Je to náročné, ale pořád mě to baví. Kdyby se mi nedařilo, bylo by to asi těžší. Každý úspěch nalije novou energii a dává pocit, že to, co děláme, dává smysl a děláme to dobře.

Nechci malovat čerta na zeď, ale jste připravený i na to, že se občas něco zadrhne a nepůjde to podle plánu?

Ale ono se to občas zadrhne. To už se děje. Na to jsem připravený. O to víc a líp pak musíme pracovat.

Jak náročné je zajistit finančně sezonu, veškerou přípravu?

Hodně. Všechno to cestování stojí ohromné peníze a bez partnerů a sponzorů by to bylo těžké. Nebo spíš nemožné. Proto jim patří velký dík. Historicky nejdéle Golf Resortu Albatross a panu Jiřímu Šimáněmu, od letoška nás začal podporovat pan Jaroslav Miňha a hodně nám pomáhá v roli manažera Augustin Kohoutek. Vděční jsme i Relmostu a pan Petru Dědkovi za karty na Czech Masters a turnaje Challenge Tour a za možnost zahrát si a sbírat zkušenosti v konfrontaci s nejlepšími golfovými profesionály.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Louise Kleina
Převzato z GolfInfo.cz a časopisu GOLF 7-8/2024