Cesty úspěchu: (3. díl) Kameny v potoce aneb jaká je úloha rodiče a jaká trenéra?

Ve firemní hantýrce je běžný termín ekosystém. Na první pohled něco jako se sportu realizační tým. Při bližším ohledání zjistíme, že to není „moc podobné“. Termín ekosystém je pro naše „povídání“ výhodnější. Zahrnuje i okolní svět, konkurenci, trendy na trhu apod. Realizační tým je defaultně ve výrazně submisivnější roli.

Všimli jste si někdy jak se význam realizačního týmu mění s věkem a úspěšností hráče?

U výchovy dětí k úspěšné sporotvní kariéře převládá obecný pocit, že realizační tým má děti řídit a přesně jim říkat co a jak mají dělat. Rodiče dokonce děti na odplaišti míři a diktují jim hole….

U dospělých nebo výkonově vynikajících jedinců se realizační tým ale posune do role „pomocníka a nosiče vody“. Je hráčem nominován, najímán, placen, jeho členové se nakonec mohou bát o místo a vznikají profesní i lidské situace ve zcela opačném gardu než u dítěte. K tomuto se ještě někdy vrátíme.

Jaká je tedy pozice rodiče v ekosystému kolem mladých „nadějí“? Unikátní, křehká a velmi důležitá. A, bohužel, soudě podle chování rodičů na tenisu, hokeji a golfu vesměs jiná, než si většinový rodič myslí. I v té nejlepší víře.

Poznámka: vzhledem k rozsahu tohoto seriálu je nezbytná určitá schématičnost a dnes tolik nepopulární generalizace. Ano, jistě, určitě najdeme výjimky ke všemu zde řečenému. Byly, jsou a budou. Pojďme ale přemýšlet o těch zbylých 95% ekosystémů.

Jaká je „profesionální role“ rodiče v ekosystému mladého hráče?

1. Je naprosto nezbytné, aby rodiče znali „míru“, kam si metodicky mohou dovolit jít. Je zřetelné, že profesionální trenér musí mít defaultně metodický respekt. Je vnímán jako někdo, kdo technice golfu rozumí. Normální rodič nemusí mít metodický respekt a neměl by se do metodiky ve většině případu raději pouštět. O procesu opravovaání jindy. Stačí když se vyzná v „performance“ stránce golfu a umí pokládat trenérovi i hráči „směr vývoje určující otázky“. Ve správnou dobu a správnou formou.
2. Rodič je nejdůležitější a prakticky jediný „hlídač a nastinovač“ dodržování procesů při budování hráče:

i. dodržování přípravy na trénink, přístupu na tréninku, péče o vybavení a upřednostění tréninku pře „ostatní zábavou“. Srovnání na stejnou důležitost jako škola je riskantní teritorium, protože škola často není u dětí „oblíbená kratochvíle ani domácí téma“. Věta zítra je škola a zítra je trénink zní každá jinak, že?
ii. hodnocení práce, hry a přístupu. Vše se musí vztahovat k individuálnímu (procentuálnímu) zlepšení, orientace se ve svém výkonu, identifikace a analýza tzv. definujících situací v soutěžním kole. Výběr postupu na jamce v cvičném kole versus v soutěžním. Rozbor skókarty a další návazná témata.
iii. stanovení a odsouhlasení si cílů – pro aktuální čas, pro nadcházející období, až třeba pro sezónu. A debaty o tom, zdeli dítě chce být profesioálním hráčem a co to vše znamená.
iv. udržení psychické pohody a nenastolování stresu. Ano, schválně zde není napsáno zvládání stresu. U tohoto bodu se dnes zastavme detailněji.

Stres objektivně neexistuje. Golfu neznalý jedinec sledující rozhodující momenty Ryder Cupu nemá vyšší tep. Stres je reakce hráče/účastníka na situaci, chemikálie vyplavená jeho mozkem do jeho „systému“. Pro pozdější zvládnutí „channelingu“ stresu k umocnění výkonu ve vypjatých situacích, které odlišuje šampióny od běžných špičkových hráčů, je nezbytné, aby rodič pokládal „kameny do potoka“ postupně a citlivě již v dětství. Mimochodem, toto samozřejmě neplatí jen pro golf…

Stres v soutěžním golfu má mnoho forem. Některé jsou zřetelné, některé nenápadné do té míry, že si je hráč ani neuvědomuje. Nakonec je velká část stresu o větě okolím hráče vyřčené, slyšené a hráčem zapamatované.

Stres přináší vše od pojmenování turnaje v kalendáři slovem „major“, přes „divné“ chování rodiče v den turnaje, až po příliš dlouhé ticho v autě po – v rodičových očích nevydařeném – turnaji.

Rodič neustále opakující svoje projekce o vítězství, ambicích, cílech atd je základním zdrojem stresu při hře u dětí. Dítě má přirozenou tendenci hrát relativně bezstarostně. Viz sledování hokeje U12 – chce dát gól, ale nevzteká se když to nevyjde a hraje hned dál. POZOR, to ovšem v golfu neznamená hrát „bezhlavě a lehkomyslně“, tedy bez ohledu na následky a dopady ran.

A zde je jsme velmi blízko jádra úlohy rodiče u malých hráčů. Je zřetelné, že se opět vracíme k dodržení procesu, rutiny a ověřených postupů. A vědomí, že i na jeho konci může být ne zcela vydařená rána. A že vítězství máme jen ve svých rukách. De facto mentální mentoring.

I rodič i dítě má šanci najít tisíce „motivačních“ příkladů, že i nejlepší jednotlivci ve svém sportu zkazili ránu, nedali put, penaltu, nájezd, koš atd.. Ale situaci nesli psychicky správně, a měli ji jako motivací k nové práci a novému cíli.

Hranice mezi klidnou – jak racionální tak intuitivní – hrou, a rezignací, hrou bez víry v úspěch nebo třeba „zatažením“ ze strachu o výsledek či naopak přemotivováním je velmi velmi tenká a rodič je, díky dokonalé znalosti osobnosti svého hráče, díky vlastním genům předaným, létům odžitým ve společné domácnosti a díky tisícům neherních situací s hráčem, ideálním asistentem/analytikem/mentorem budované hlavy mladého hráče.

A ideálně mu jděte v tomto příkladem při svém golfu – při společné hře. A sami se zlepšíte. 😊