Cesty úspěchu (5. díl) Filosofie, chyba, náplast a matchup

Alan Babický Cesty úspěchu Exkluzivně

Sdílet

Zde je první díl konkrétních návrhů, jak pracovat s ratolestí v roli manažera a mentora.

Dvě roviny: technická a procesní

Dnes se budeme zabývat „dozorem nad vývojem techniky“.

Navzdory všem pocitům, trendům a ambicím je absolutně prvotním úkolem rodiče (a trenéra) neopomíjet tzv. fundamenty (až do „osamostatnění“ mladého hráče): držení, postoj, pozice míče, postavení hole při založení a míření těla. Technika švihu, pozice, pohybový řetězec, cit a další věci se nejen kvůli růstu těla budou měnit a vyvíjet.

Jsou tisíce dokladů, že není dobrého hráče se špatným držením. Že míče nezasahujete konzistentně čistě, když máte při založení špatně hůl. A tak dále a tak dále. Pokud se dostanete mezi špičkové hráče na túře, uvidíte, jak neuvěřitelně často pracují právě nejvíc na věcech jako pozice rukou na gripu, tlak v držení, pozice míče, šířka postoje, přesnost míření, pozice osy hrudníku při založení a podobně. I mezi utkáními v Ryder Cupu. Na Open jsem stál u Stensona, který necelou hodinu a půl na rangi řešil s trenérem šířku postoje kvůli vlivu na míru rotace hole v impaktu. Bez jediné rány. A dalších příkladů je nesčetně.

U dětí je tento proces následující: dovednost založit a věřit, nacvičit (nacvičovat), dokázat na rangi, dokázat při hře, udržet a neustále kontrolovat. Rodič musí přispívat k tomu, aby dítě DBALO na to, že základy jsou vždy (každý den v kariéře) to první. Běžní trenéři často ve snaze dosahovat s dítětem (a dohlížejícím) rodičem další a další výsledkové a metodické mety, nebo prostě naplnit další lekci, nevydrží a od určité fáze nevěnují těmto základům adekvátní (tedy MAXIMÁLNÍ) pozornost. Je příliš často vidět, že relativně pokročilý junior s nulovým hcp hledá cestu ke konzistenci, která je prakticky jediným předpokladem úspěchu dlouhé hry na profi úrovni (poté co jsou všichni dost dlouzí) se základy, které ke konzistenci nevedou, a nemohou vést…

Kvalitní trenér je schopen rozeznat, že některé věci v setupu (souhrn fundamentů výše) juniora jdou „proti sobě“ či jejich ideální konstelace je příliš náhodná, závislá na tempu a pohodě a pod…

Kdysi dávno, cca ještě před 30 lety, se v odborném mainstreamu věřilo, že existuje jeden správný švih. Dnes už ne. Aneb přesněji, lze pozorovat různé velmi funkční provozní varianty téhož biomechanického principu. Tyto varianty, odborně nazývané švihové filosofie, se opírají o konstelaci hlavních prvků v biomechanickém provedení jako takovém: typ švihové roviny, počet os, sekvenční řetězec, práce pánve.

Každá filosofie – kterých není mnoho – cca 4-6, má vnitřní zákonitosti. Kvůli nim potřebuje hráč přesně „konstelovanou“ sadu výše zmíněných fundamentů. Pro každou filosofii se provedení, podoba či rozsah fundamentů bude (musí) lišit.

Většina normálních trenérů se většinou věnuje jen jedné švihové filosofii. Někdo vědomě, někdo ne… Odtud pochází častá zkušenost, že změníte trenéra a on vám „všechno změnil“. To není chyba trenéra, ale vaše, že jste si vybrali někoho s jinou švihovou filosofií. Každá švihová filosofie vyhovuje jinému somatotypu juniora, jinému naturelu, osobním preferencím a nelze přesně říci, podle čeho vybrat tu nebo onu. Každá následně má ve vrcholné fázi jiné přínosy a riziková místa. Obecně se má odborně za to, že jednoosý a jednorovinný švih je biomechanicky jednodušší a intuitivnější, ale vyžaduje minimálně větší flexibilitu a core sílu.

Každá filosofie má typologicky jiné chyby. Aneb to, co je chyba u jedné filosofie, je nezbytnost u filosofie jiné. Například: pokud máte jednoosý nápřah, nemůžete mít laterální pohyb pánve vlevo tak velký jako u dvouosého nápřahu.

Definice takovéto „velké“ chyby je prostě chyba a jako takovou ji je třeba brát. V konkrétní filosofii jejím provedením vaší ratolesti nemá co dělat. Vzdělaný trenér ji odhalí a odstraní. Kdy a jak v jednom budoucím díle nazvaném Oprava, nácvik a korejský zázrak.

Je nicméně běžné, že většina špičkových hráčů si díky vlastní pohybové inteligenci u menších chyb v dané filosofii vyvinula něco, čemu říkáme match up – česky něco jako protiopatření. Malá chyba s funkčním matchupem dává konkrétní, nicméně obecné filosofii individuální a nezaměnitelnou „podobu“. Rozeznat míru chyby a logickou správnost matchupu je nejobtížnější úloha trenéra. O malé vs. velké chybě obvykle rozhoduje její typologie, četnost a frekvence výskytu.

Proto nemá smysl pro obecnou veřejnost KOPÍROVAT každý match up, který se někde objeví – třeba slavné ohnuté zápěstí Dustina Johnsona.

Větší chyby stojící „mimo“ danou filosofii se dají při dostatečném počtu opakování (to jsou ty případy, kdy trénink nezlepšuje) „zamaskovat“ něčím, čemu se dá říkat „náplast“. Náplasti však dlouhodobě ani podtlakově nefungují.

Špičkoví trenéři jsou schopni rozeznat, zdali konkrétní matchup dává „do soukolí“ smysl a zdali má výsledná kombinace naději na dlouhodobý úspěch – tím je prakticky na všech stupních vývoje jen a jen konzistence. Odolání tlaku je otázka sebedůvěry a ta pramení de facto jen z procentuální spolehlivosti, která je dána funkčností soukolí. Nikdo ze slavných hráčů, kteří se na vrcholu kariéry rozhodli pro změnu filosofie, nehledali nic jiného. (Faldo, Woods a další).

Další skupinu tvoří hráči, kteří se jednoho dne rozhodnou, že očistí svůj švih od „nánosu“ tzv. malých chyb s matchupy (Spieth, Reed, Hovland a mnoho dalších).

Z toho všeho logicky vyplývá, že svému juniorovi chcete ušetřit oba ze dvou příkladů výše. A tak se logicky dostatečně dlouhou dobu – než si to začne sám hlídat – snažíme netolerovat žádné chyby ve fundamentech. A ideálně tak maximálně jednu malou chybu s matchupem. Pokud nebudete nyní důslední, budou mít handicap třeba plus 2, dojdou do repre a na světovou profi túru už nebudou mít šanci se dostat. Pokud musíte hlídat ve švihu dvě věci, nebudete úspěšní. 

Většina opravdu špičkových hráčů má jen jeden švihový klíč. O něm v budoucnu.

Je smutně překvapující, kolik podnulových handicapů ve věku 15-17 let má základní chyby v technice, které maskují sadou náplastí, které každého půl roku prosáknou…