Patricie Macková po výhře ve Švýcarsku: Triumf, který přišel ve chvíli nejtěžší zkoušky

Jan Hrubeš Exkluzivně Český golf 1. 10 2025 | 16:35

Sdílet

Patricie Macková si ještě nedávno procházela složitým obdobím. Po nešťastné srážce s cyklistou měla ruku v dlaze a na turnajích hrála jen s omezeními a bolestí. O to silnější byl její návrat – ve Švýcarsku na Lavaux Ladies Open 2025 zahrála kola 67–71–67 (−11) a s náskokem tří ran vybojovala první profesionální vítězství. Pro mladou naději českého golfu jde o zásadní moment kariéry a významný krok směrem k Ladies European Tour.

Po návratu domů do České republiky si Patricie našla čas k bilancování a otevřeně se rozpovídala o svých pocitech. Popsala, jak těžké bylo vyrovnat se se zraněním a jak moc jí pomohlo, když mohla čerpat sílu z rodinného zázemí. Zároveň připomněla, že k obratu nestačila jen fyzická příprava – klíčovou roli sehrála také psychika, která jí umožnila znovu se vrátit k radosti ze hry.

Ještě nedávno tě Patricie trápilo zranění zápěstí a dokonce se objevily obavy, že celá sezona může skončit předčasně. Jak náročné bylo dostat se zpátky do plné hry?

Věděla jsem, že mám natrénováno. Celou sezónu jsem hrála stabilně a měla jsem dobrý pocit z toho, že příprava byla poctivá a kvalitní. Bylo tedy jen otázkou, co mi ruka dovolí. Bohužel na Rose Ladies Open jsem se necítila zdravotně vůbec v pořádku a na výsledku se to hned projevilo. Naštěstí pak za mnou přiletěl táta, protože sama bych to psychicky zvládala jen velmi těžko.

Na Rose Ladies Open jsi zmiňovala, že ti dělaly problémy i úplně běžné věci, třeba vypíchnutí pitch marku. Jak jsi zvládala přípravu na Lavaux Ladies Open, když nebylo možné naplno trénovat?

Po Rose Ladies Open jsem hned jela do Francie. Tam jsem neměla vůbec čas na trénink a ani ruka by nezvládla nějaký velký objem, takže jsem hodně patovala a čipovala. Už jsem se cítila trochu líp, ale pořád to nebylo ono. Ještě tam jsem vlastně pořád skoro netrénovala – jen jsem odehrála pár míčů a hru spíš šetřila.

Ale řekla jsem si, že musím přestat se sebelítostí. Samozřejmě tam byla, vzhledem k tomu, jak nešťastně se to celé stalo. Poslední den ve Francii jsem si už ale dala kvalitní trénink, ruka to zvládla, odehrála jsem asi 150 míčů, což mi hodně pomohlo. Do Švýcarska jsem pak přijela s tím, že mám dva dny docela kvalitní přípravy za sebou, a to už se projevilo i na hře. Jednak už to bylo zase o dva týdny dál od Rose Ladies Open, jednak jsem díky tomu cítila kontrolu nad míčem a větší jistotu ve švihu.

V Lavaux jsi po úvodních kolech figurovala vysoko, ale kdy přišel ten moment, kdy sis řekla, že titul je reálně ve hře?

První kolo mi sedlo hezky, ve druhém mi nepadalo tolik patů, ale pořád jsem hrála solidní golf. Ve třetím kole to bylo zajímavé – první devítku jsem se vůbec necítila dobře, paty nepadaly, byla jsem unavená a holky ve flightu hrály líp. Skóre tomu odpovídalo. Ale na desítce jsem dala birdie z pěti metrů, krásný pat s dobrým tempem. V tu chvíli mi spadl tlak. Řekla jsem si, že už nemám co ztratit a že stres mi nepomůže. To byl zlom. Najednou jsem měla pocit, že by to třeba mohlo vyjít.

Jak bys popsala celý turnajový týden ve Švýcarsku – od prvních kol až po finálový den, kdy přišla série pěti birdie?

Věděla jsem, že konečně mám za sebou kvalitnější přípravu. Byla jsem tam s Terkou Koželuhovou, dvakrát jsme si daly devítku, trénovala jsem i s trenérem a zapracovali jsme na švihu, protože po zranění jsem si ruku trochu šetřila. Do turnaje jsem šla s tím, že dávám 100 % v rámci možností. A když jsem si říkala, jestli bych něco udělala líp, odpověď byla ne – to mi dalo svobodu hrát.

Ten týden byl krásný. V posledním kole jsem sice ztratila na devítce, ale přišla od 12 jamky série tří birdie, která mi dodala obrovské sebevědomí. Byly to tři super rány, tři skvělé paty, nic náhodného. Nervozita tam samozřejmě byla – ruce se mi třásly, ale zároveň jsem měla v hlavě techniky, které s mentálním koučem pořád dokola probíráme. To mi pomohlo zvládnout tlak. Na šestnáctce jsem dala přihrávku na třicet centimetrů a na osmnáctce devítkou železem metr k tyči – a to i přes velkou nervozitu. A to, že jsem to zvládla právě v takových momentech, pro mě bylo největší potvrzení.

Co pro tebe znamená první profesionální vítězství? Kam ho řadíš mezi své dosavadní kariérní úspěchy?

Samozřejmě je to moje největší vítězství. Přeci jenom vyhrát turnaj je něco úplně jiného, než jen přinést mínusové skóre. A myslím si, že je to o to cennější, že jsem věděla, že potřebuji dva skvělé výsledky, abych měla vůbec šanci bojovat ještě o kartu na Ladies European Tour. Ve Švýcarsku a i ve Španělsku jsem musela zahrát opravdu naplno. Najednou se to stalo, ani nevím jak, ale vyšlo to – a já jsem hrozně vděčná, že jsem ze sebe dokázala vydolovat to nejlepší právě v momentě, kdy jsem to nejvíc potřebovala.

Na hřišti tě podporovali i prarodiče, kteří za tebou cestovali přes osm hodin. Jak silný moment to pro tebe byl a komu patřila první myšlenka po dohrání?

Bylo to krásné. Přijeli babička s dědou a já jsem byla šťastná, že mohli být u toho. Po cestě jsme si dělali srandu, že na jednom turnaji jsem trefila holinu a na druhém vyhrála. Pro ně to muselo být krásné zadostiučinění – děda se mnou jezdil po turnajích dvacet let a tohle byl okamžik, který jsme mohli sdílet. Na greenu se mnou slavily i slovenské holky Míša a Kačka a moje spoluhráčky z univerzity, takže ta radost byla společná.

Výhra tě posunula na 4. místo v Order of Merit a otevírá ti dveře na Ladies European Tour. Jak moc se na tuhle možnost těšíš a bavila ses o tom už i s dalšími českými hráčkami?

Jsem moc ráda, že jsem si mohla Ladies European Tour už letos trochu osahat. Je to úplně jiná liga než LETAS – všechno je profesionálnější a holky hrají skvělý golf. Těším se na to moc. Se spoustou holek jsem v kontaktu, holky z LETAS mi gratulovaly, takže vím, že tam mám i zázemí. Doufám, že se příští rok dokážu etablovat a nechci to zakřiknout, ale věřím, že to klapne.

Jak probíhaly oslavy po vítězství? A najde se teď čas na doléčení zranění, případně další práci s fyzioterapeuty?

Slavili jsme s rodinou na večeři, pak i s kamarády. Je to trochu složitější, protože kamarádky studují a časově se nikdy nepotkáme, ale určitě ještě něco vymyslíme. U fyzioterapeutky už jsem byla a řekla mi, že ruka je v pořádku a můžu naplno trénovat. Studuju na VŠE, takže času není nikdy moc, ale na pořádnou oslavu si ho určitě najdu.

Když se ohlédneš zpět – co ti tahle výhra ukázala o tobě samotné jako hráčce a kam tě posunula z hlediska sebevědomí a ambicí?

Jsem strašně ráda, že jsem to zvládla právě ve chvíli, kdy to bylo nejdůležitější. Myslím, že to je zasloužené vítězství, protože výkony v téhle sezóně byly dobré, i když na LET jsem někdy nezvládla prostředí nebo tlak. Herně jsem ale viděla, že na to mám. Tohle vítězství mi ukázalo, že dokážu držet krok s nejlepšími a že na LET patřím.

Hodně mi pomohla práce s mentálním koučem. Každý týden sedíme a řešíme myšlenky na hřišti, co bylo špatně a jak to udělat líp. Díky tomu jsem měla připravené techniky, které jsem dokola opakovala i pod tlakem. Pomohlo mi to zvládnout nervozitu, třeba i na osmnáctce, kde jsem si myslela, že musím dát birdie, abych vyhrála. A zvládla jsem to. Ambice jsou jasné – etablovat se na LET, posunout hru i fyzičku a dál se zlepšovat. Cítím, že jsem o kus dál než loni, vím na čem pracovat a těším se na příští sezónu.

Patricie Macková tak během dvou týdnů napsala příběh, který má všechny ingredience velkého sportovního dramatu: bolest, pochybnosti, obrat a nakonec vítězství. Sama říká: „Když jsem to nejvíc potřebovala, dokázala jsem to.“  A právě v tom spočívá síla jejího vítězství.

Za rozhovor děkuje Jan Hrubeš / Photo Zdeněk Sluka / archiv Patrice Mackové