ROZHOVOR: PGA Tour na dosah ruky! Petr Hrubý o triumfu, klidu a své největší mentální zkoušce

Český golfista Petr Hrubý se svým fenomenálním výkonem ve druhé fázi PGA Tour Q-School zapsal do historie českého golfu. S výsledkem -15 nejen dominoval, ale především si zajistil starty na prestižní Korn Ferry Tour, která otevírá bránu do světa elitního golfu. Tento historický úspěch, o kterém sní každý hráč, potvrzuje nejen jeho výjimečnou herní kvalitu, ale i obrovskou mentální sílu. Nyní stojí před šancí, která se ještě nedávno zdála být jen snem – bojovat o plnou kartu na PGA Tour.

V exkluzivním rozhovoru pro Golf.cz odhaluje své pocity z tohoto úspěchu, mentální nastavení a plány, jak dále prorazit na světovou golfovou scénu. Jeho vítězství je nejen jeho osobním triumfem, ale také významným milníkem pro celý český golf.

Petře ještě jednou velká gratulace, jaké to je stát před branami jedné z nejslavnějších golfových tour světa?

Je to skvělý pocit. Upřímně, odjížděl jsem za moře s tím, že bych si rád vybojoval účast na Korn Ferry. To, že teď mohu bojovat o PGA Tour, beru jako skvělý bonus, kam se budu snažit jít s klidnou hlavou a vědomím, že mám zajištěnou účast na Korn Ferry. A kdo ví, třeba se to povede přetavit ve výsledek, který bude stačit na splnění mého dětského snu o PGA Tour. Dokázal jsem si, že to jde, že na to svou hrou můžu mít.
Jak probíhala mentální příprava před finálovým kolem a co ti pomohlo udržet klidnou hlavu během rozhodujících okamžiků?

Abych pravdu řekl, tak mi klid do žil vháněl pocit, že mám jistou účast na PGA Tour Americas. A že i v případě neúspěchu bych měl kde za mořem hrát, což ve startovním poli moc kluků nemělo. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale klidem mě naplňuje i to, že nemám jen golf. Mám skvělou rodinu, zdravé rodiče, ségry, úžasnou přítelkyni, takže to je můj hlavní „vyklidňovač“. Člověk si občas musí uvědomit, že je to „jen“ sport a kdyby se to nepovedlo, tak není konec světa. Dalším dílem do skládačky byla i pomoc mého mentálního kouče Billa Meyerse, se kterým jsem se potkal krátce před DP World Tour na Oaks. Byl jsem hodně nervózní a napsal jsem si pár poznámek do birdie karty. Vzpomněl jsem si na to teď před prvním kolem v USA a díky mamce, která mi stránku vyfotila a poslala, jsem si některé věci zase připomenul.
Jaký byl tvůj pocit, když ses po dohrání kola dozvěděl, že jsi ve vedení a vyhrál celý turnaj?

Poslední čtyři jamky jsem hrál v klidu s tím, že mám jistotu cutu, a o vítězství jsem vlastně ani moc neuvažoval. Spadla mi tam další dvě birdie, tak jakoby mimoděk… No a po dohrání kola jsem ve scoring zóně zjistil, že vedu. Byl to milý šok, ale vlastně mě uklidnilo to, že i pokud bychom první místo dělili, tak by nám připadla stejná privilegia pro Korn Ferry Tour na příští sezónu. Takže už jsem potom moc nervózní ani nebyl. Dost dlouho mi to ale všechno docházelo, než jsem si uvědomil, co jsem právě dokázal. Zároveň mi pak ale naskočily hned povinnosti, které se s postupem pojily… letenky, ubytování. Ale to byly samozřejmě milé povinnosti.
Tvůj přístup ve stylu „můžu jen získat“ se zdá být klíčem k úspěchu. Jak se ti podařilo tuto mentalitu rozvíjet?

Jak jsem už říkal o trochu dříve. I kdybych skončil poslední, tak bych odjížděl s vědomím, že budu hrát PGA Tour Americas. Myslím, že mi to konkrétně na hřišti několikrát pomohlo, když jsem se k tomu v těžkých chvílích vrátil. Přineslo to uvolnění, a pak jsem byl schopen zahrát i složitější rány. A že jich nebylo málo, zvlášť okolo greenů. Vnímám to tak, že když přijedu na turnaj a nepovede se mi projít cutem, tak to z vás nedělá špatného člověka nebo horšího golfistu. Prostě se vám jen nepovedlo projít cutem, nebyl to váš týden. Ale nic se přece neděje.

Každopádně je také potřeba si uvědomit, že golf je sport, kde se často dějí věci, které jsou mimo tvou kontrolu. Dáš špatný putt, míček odskočí na nejhorší místo, zafouká vítr a místo skvělé rány je z toho průšvih… příkladů je spousta. Já se snažím si po každém kole, ať je výsledek mínus 5 nebo plus 3, sednout a vyhodnotit, jak se mi povedlo zvládnout věci, které mohu ovlivnit, tj. soustředění, náladu, přípravu, rutinu před úderem. Jednoduše nechci se zbytečně ubíjet v tom, že mi třeba ten den nepřálo štěstí. Tohle je fajn věc, která mi pomáhá zvlášť ve dnech, kdy cítím, že jsem hrál dobře a výsledek tomu neodpovídá.

Co pro tebe osobně znamená historický postup na Korn Ferry Tour a možnost bojovat o kartu na PGA Tour?

Jsou tři stupínky americké cesty: nižší tour Americas, Korn Ferry a PGA Tour. Já už považoval v té obrovské konkurenci za úspěch to, že budu startovat na PGA Tour Americas. Stupínek navíc znamená samozřejmě urychlení cesty, ale rád bych udělal i ten poslední krůček směrem k PGA Tour.
Tvoje „Mission Pina Colada“ působí jako skvělá kombinace motivace a nadsázky. Jak moc ti podobné osobní cíle pomáhají v soustředění na turnaje?

Samozřejmě je to nadsázka, ale zároveň je fajn tam vždycky mít něco malinko navíc, čemu se člověk se svými blízkými zasměje. Víte, že je to sice vtípek, ale i pro mozek je to další stimul, který vás vnitřně pohání k co nejlepšímu výsledku.
Jak vnímáš podporu, kterou ti česká golfová komunita a fanoušci v posledních dnech vyjadřovali?

Já jsem hlavně moc rád, že jsem se domluvil na spolupráci s Kubou, který měl možnost předat moje pocity z USA do Čech. Hodně mi to ulehčilo práci a mohl jsem se soustředit na hru samotnou. Je to jedna z věcí, kterou jsem si dřív moc neuvědomoval, ale třeba i na tomhle velkém ohlasu médií vidím, jak moc důležité je s nimi komunikovat. Víte, pro nás není obvyklé, aby o nás psala negolfová média nebo abychom se objevovali v televizi. Ale je to podle mě jediná cesta, jak díky našim úspěchům můžeme pomoct golfu v Česku, jak ho dostat k co nejvíc lidem. A my hráči bychom k tomu měli být otevření a za ten prostor vděční. Zároveň jsem díky tomu každým dnem vnímal víc a víc ohlasů, podpory. A po konci turnaje mi skoro vybouchnul telefon. Ohromně moc si vážím toho, jak mi lidi nejen doma, ale i známí tady v USA, přáli úspěch a žili ten turnaj se mnou.
Jak se chystáš přizpůsobit specifikům hřišť v Ponte Vedra Beach a co podle tebe bude klíčové pro úspěch ve finálové fázi Q-School?

Ještě jsem ta hřiště neviděl, takže moc netuším, zatím sbírám informace jen od známých. Co se ke mně doneslo, je, že tady může dost foukat, takže k tomu budu směřovat teď na začátku svojí přípravy. Na hřiště se dostanu tři dny před turnajem, takže bude možnost si ho pořádně ošahat. Nemám strach, že bych se na něj nepřipravil. Zaměřím se i na ball striking při hře železy do greenů, to mě trošku zlobilo v minulých dnech.
Co je podle tebe nejdůležitější dovednost nebo vlastnost, která tě odlišila od ostatních hráčů v Santa Claritě?

Cítil jsem, že to byl zejména klid a moje hlava. Ten turnaj byl pro většinu kluků takové malé „interview o práci“, kde se rozhodovalo o tom, zda práci mít příští rok budeš, nebo nebudeš. A já už tu práci měl, což jsem si snažil co nejvíc připomínat. Ač jsem byl chvílemi dost nervózní, tak mě tohle hodně uklidňovalo.
Jak velkou roli hraje tvůj tým, ať už trenéři, caddie, nebo rodina, v tvých úspěších? Můžeš přiblížit, jaká je mezi vámi spolupráce?

Co se týče trenérů, tak jsem měl možnost se vidět před zhruba měsícem s Davidem Carterem. Ten mi poradil s drobnostmi u švihu a postavení hlavy, což mi v tu chvíli hodně pomohlo. Chodím k němu 1-2x ročně a vždycky odcházím z té lekce nadšený, protože se dozvím to, co potřebuju, co mi v té chvíli pomůže. Je vidět, že mě zná, jak své boty. Svůj díl na úspěchu určitě nese i spolupráce s Milanem Kotrbou, který mi pomáhá po fyzické stránce.

Uvědomuju si, že to je jedna z věcí, která je v tuhle chvíli prakticky nutná, aby se člověk mohl dál zlepšovat po golfové stránce. Ten trend je v golfu neúprosný. I s ohledem na to, aby moje tělo vydrželo zátěž celou sezónu. Caddieho mi dělal Robbie, kamarád ze Seattlu, který mi během čtyř kol moc pomohl. Uvidíme, jestli to bude spolupráce jen na tento turnaj, nebo se z toho vyvine něco delšího.

O rodině jsem se zmiňoval už dříve. Jsou moje největší zázemí a jistota, že se mám kdykoli kam vrátit. A že mě budou mít rádi, i když budu hrát 59 nebo 80. Bez nich bych samozřejmě nebyl tam, kde teď jsem. Jsem jim za to ohromně vděčný. Stejně tak moje přítelkyně Verunka, golf hraje jen trochu, takže má i trošku jiný pohled na věc než všichni ostatní, což mi občas dost pomáhá. Mít ten jiný pohled. Trošku z golfu uniknout. Když jsem v turnaji, je schopná mi i během kola, které se nedaří, dodat motivaci a vůli, abych ho třeba zlomil a obrátil k lepšímu. Nevím, jestli bude ráda, že jí tady zmíním, ale znamená pro mě fakt v tomhle ohledu moc. Je to takový můj mentální caddie na dálku.

Připravil Jan Hrubeš,
Poděkování Jakub Mejzlík