ROZHOVOR: Filip Mrůzek otevřeně po vítězství: „Ten poslední putt měl osm centimetrů, ale čekal jsem na něj osm let“
Poslední putt měřil sotva pár centimetrů. Přesto v sobě nesl všechno: roky čekání, práci na pozvánkách, první sezonu s plnou kartou, tlak finálového kola i sen o velké výhře, který se Filipu Mrůzkovi v Rakousku konečně splnil. Český profesionál a úřadující “Golfista roku” mezi profesionály, ovládl Interwetten Open na HotelPlanner Tour a získal největší titul své kariéry. V rozhovoru pro Golf.cz se vrátil k okamžiku, kdy mu došlo, že je opravdu vítězem, i k tomu, proč pro něj bylo možná ještě silnější než samotná trofej to, že u všeho byla jeho rodina.
Filipe, ještě jednou velká gratulace. Kdy ti definitivně došlo, že si jdeš pro své první vítězství na HotelPlanner Tour?
Definitivně mi to došlo až na poslední jamce. Doklepával jsem putt na vítězství, bylo to asi z osmi centimetrů, možná ani ne z deseti. V tu chvíli už jsem věděl, že je hotovo. Že jsem ten turnaj opravdu vyhrál. Ale nebylo to tak, že by ta poslední jamka byla úplně jednoduchá formalita. Zahrál jsem super drive, jenže míč skončil asi metr vedle fairwaye v zapadlém roughu. Musel jsem ho jen vyklepnout zpátky do hry a pořád jsem měl ještě zhruba 140 metrů do tyče. Zahrál jsem hezkou wedge, potom jsem měl putt asi ze sedmi metrů a skoro jsem ho dal. Zůstalo to úplně u jamky. Až když jsem doklepával ten poslední krátký putt, opravdu mi došlo, že jsem vyhrál. Ten pocit byl krásný. Byl skvělý. Všechno, kvůli čemu člověk maká, se v tu chvíli spojilo do jednoho momentu.
Po triumfu přišla obrovská úleva. Jak hluboko sahá příběh za větou, kterou jsi řekl bezprostředně po vítězství: „Je to tam“, trvalo to dlouho?
Je v tom strašně dlouhá cesta. Nebylo to tak, že bych se tady najednou objevil, odehrál jeden skvělý týden a vyhrál. Já jsem na téhle úrovni dlouho hrál hlavně díky pozvánkám. A za to musím znovu poděkovat Petrovi Dědkovi, protože díky němu jsem se na tuhle úroveň mohl dostávat a mohl jsem na ní zůstávat ve hře. Dlouhé roky jsem hrál turnaje hlavně na pozvánky. Člověk pořád čekal na šanci, snažil se ji využít, ale zároveň neměl jistotu jako hráči s plnou kartou. Až loni jsem si tu kartu opravdu uhrál a letos jsem poprvé nastoupil do sezony jako hráč s plnou kartou. Když říkám, že to trvalo dlouho, myslím tím opravdu roky práce. Osm let člověk makal, nevzdal se a pořád věřil, že tenhle den může přijít. Osm let čekat na něco takového je hodně. Ukáže ti to, jakou máš trpělivost, vůli a jestli v tom dokážeš pokračovat, i když výsledek nepřichází hned. Já jsem to nevzdal. Věřil jsem, že se to může stát. A teď je krásné, že je ten pohár doma.
Co bylo během těch let nejtěžší — sportovně, psychicky i osobně?
Nejtěžší to pro mě asi nebylo sportovně, ale spíš psychicky. Vydržet. Vydržet na té úrovni, dál makat, pořád se zlepšovat a neztratit víru v sebe samotného. To je podle mě nejtěžší. V golfu máš spoustu momentů, kdy hraješ dobře, ale výsledek nepřijde. Nebo přijde šance a nevyužiješ ji tak, jak by sis představoval. A pak je na tobě, jestli se zlomíš, nebo jestli budeš pokračovat. Já jsem si musel sám pro seve vytvořit víru, že jsem dobrý hráč, že na to mám a že můžu dokázat hezké věci. Hrozně důležité je, že na to člověk není sám. Když máš správný přístup a kolem sebe tým, kterému věříš, můžeš v důležité chvíli vytáhnout maximální výkon. Ten tým kolem sebe mám neuvěřitelný. Všichni mi pomáhají, každý ve svém obrou, a já jim věřím. Takže nejtěžší bylo vydržet, nevzdat to, dál makat a pořád věřit, že jednou přijde chvíle, kdy se všechno potká. A to se teď stalo.
Letos jsi poprvé nastoupil do sezony s plnou kartou na HotelPlanner Tour. Jak zásadně se změnila tvoje pozice oproti rokům, kdy jsi hrál hlavně na pozvánky?
Změnilo se toho hodně. Hrát s plnou kartou je úplně jiná pozice než být závislý na pozvánkách. Když máš plnou kartu, víš, že máš plán, víš, kam můžeš jet, a můžeš se na sezonu připravovat jinak. Není to pořád jen o čekání, jestli se do turnaje dostaneš. Zároveň ale musím říct, že jsem za ty pozvánky strašně vděčný. Kdyby nebyly, možná bych tady už dneska vůbec nehrál. Loni jsem je díky týmu RELMOST využil k tomu, abych si plnou kartu vybojoval, a letos jsem z toho mohl těžit. Teď po vítězství mám kategorii jedna, což je na téhle úrovni ta nejvyšší. To je krásné. Je to obrovský rozdíl a samozřejmě je fajn vědět, že jsem si svou pozici ještě výrazně zlepšil. Ale zároveň se pro mě v přístupu nemění nic. Pořád platí, že musím makat dál. Golf ti nic nedá zadarmo jen proto, že jsi vyhrál jeden turnaj. Je to krásný výsledek, ale teď se jede dál.
Do finálového kola jsi šel s reálnou šancí na titul. Co ti pomohlo zůstat v klidu a hrát svůj golf?
Tlak tam určitě byl, protože když hraješ o titul, tak to víš. Ale nebyl jsem nějak extrémně nervózní. Spíš jsem si to chtěl užít. Celou dobu jsem si říkal, že přesně kvůli tomuhle makám a že mám být rád, že v takové pozici jsem. Tohle jsou chvíle, o které člověk usiluje. Nechceš před nimi utíkat, chceš je přijmout. Věděl jsem, že se může stát, že něco nevyjde, ale stejně tak jsem přijal i možnost, že všechno může vyjít. Chtěl jsem hrát sebevědomě, vydat maximum a počkat, co se stane. Na začátku jsem byl trpělivý. Po devítce jsem byl díky krásnému birdie jednu ránu pod par a od té chvíle jsem měl hru pod kontrolou. Cítil jsem, že hraju opravdu dobrý golf, že je všechno připravené a stačí dál dělat správné věci. Snažil jsem se nevnímat, že je to finálové kolo. Říkal jsem si, že je to prostě další kolo. Další turnajový den. A to mi pomohlo. Neřešil jsem nic kolem, jen další ránu, další jamku a to, co mám udělat.
Vyhrát před rodinou byl nejšťastnější okamžik mého golfového života
Po vítězném puttu za tebou na green přiběhla přítelkyně Štěpánka i váš pes. Jak silný byl tenhle moment?
To byl asi nejšťastnější okamžik, který jsem na golfu zažil. Vyhrát turnaj je samo o sobě nádherné, ale vyhrát před svojí rodinou, to je ještě úplně jiný rozměr. Myslím, že každý hráč si přeje, aby u takového okamžiku byli lidé, kteří jsou mu nejbližší. My jsme Štěpánku a našeho psa vzali poprvé společně na Challenge, hlavně proto, abychom mohli být spolu. Jinak bych byl měsíc a půl mimo domov. A najednou se stalo tohle. Že jsem vyhrál turnaj a oni byli přímo u toho. Když za mnou přiběhli na green, byly tam obrovské emoce. Dali jsme si pusu, byli jsme tam všichni spolu a já si říkal, že přesně tohle je moment, který budu mít před očima do konce života. Sportovní výsledek je obrovský, ale tohle mu dalo ještě větší sílu. Protože jsem to mohl sdílet s rodinou hned po vítězství. Za to jsem extrémně vděčný.
V první reakci po vítězství jsi mluvil o týmu. Kdo měl největší zásluhu na tvojí cestě k prvnímu velkému triumfu?
Těch lidí je hodně a já bych nerad na někoho zapomněl, protože to opravdu není jen moje práce. Samozřejmě největší podporu mám od Štěpánky a celé mojí rodiny. To zázemí je neuvěřitelné a pro mě strašně důležité. Velkou roli má také firma GolfArts, která se o mě sponzorsky stará a pomáhá mi na cestách. Díky nim můžu hrát turnaje, cestovat a věnovat se tomu naplno. To je v profesionálním golfu obrovsky důležité. Pak je tu Kuba Mareš, můj mentální kouč. Ten mi strašně pomohl a má na tomhle úspěchu obrovský vliv. Práce na mentalitě pro mě byla zásadní. V takových chvílích, jako je finálové kolo o titul, se ukáže, jestli máš v hlavě věci správně nastavené. Můj táta je můj trenér od mala. Vím, že ho nikdy měnit nebudu, protože mi rozumí úplně nejlépe. Zná mě, ví, co potřebuji, a vede mě celou dobu tím správným směrem. V kondiční přípravě mi v minulosti hodně pomohl Roman Gomola, se kterým jsme několik let pracovali ve fitku. Před ním to byl Svaťa Véma, který mě do golfového fitness vlastně přivedl. Teď aktuálně spolupracuji s Milanem Koltem v Day1 v Holešovicích, kde máme nastavenou současnou přípravu. Celý tým je pro mě hrozně důležitý. Nejsem to jen já. Jsou to lidé kolem mě, kteří mě vedou, pomáhají mi a já jim věřím. Mají moji stoprocentní důvěru. A ten pohár je výsledkem celého toho úsilí.
Triumf v Rakousku tě posunul blíž k DP World Tour. Bereš to jako nový cíl, nebo si chceš hlavně držet stejný přístup, který tě k vítězství dovedl?
Vím, že jsem se v žebříčku výrazně posunul, ale nechci se tím teď nechat pohltit. Je před námi ještě dlouhá cesta a spousta turnajů. Samozřejmě, že sen je dostat se na DP World Tour. To všichni vědí. O to makám a vždycky to byl můj hlavní cíl. Ale zároveň nechci mít teď nějaká velká očekávání. Nechci začít počítat body, řešit každý turnaj jen z pohledu žebříčku a vytvářet na sebe zbytečný tlak. Chci si užít pozici, ve které jsem, a dál dělat to, co fungovalo doteď. Je skvělé, že mi vítězství tuhle možnost otevřelo výrazněji než předtím. Ale pořád je to golf. Ještě je hodně kol, hodně turnajů a všechno se může vyvíjet různě. Takže teď na DP World Tour nechci myslet každý den. Chci hrát dobře, makat a uvidíme, co se stane.
Jak navázat na takové vítězství, aby z něj nebyl jen jeden skvělý týden, ale skutečný kariérní zlom?
Upřímně ani přesně nevím, co musí přijít. Pro mě bylo tohle krásné hlavně v tom, že jsem si dokázal, že na to mám. Že můžu vyhrát na téhle úrovni. To je pro mě obrovsky důležité. Ale nečekám, že teď budu vyhrávat každý turnaj. Tak to v golfu nefunguje. Důležité je zůstat pokorný, skromný a dělat správné věci. Dělat všechno stejně jako doteď, protože se ukázalo, že ten směr funguje. Teď jde prostě o to dál hrát golf. Každý den se snažit zahrát co nejnižší skóre, být připravený, makat a přijmout, co přijde. Nic jiného se dělat nedá. Je krásné konečně vyhrát turnaj. Ale ten turnaj už skončil. Teď je přede mnou další akce a tohle všechno je minulost. Pohár zůstane doma a já z něj budu mít radost, ale práce pokračuje.
Za rozhovor děkuje Jan Hrubeš
