Po světě za golfem s Michaelem Jonem: Z mikrovlnky do mražáku
Se zpožděním bych se chtěl vrátit k aspektu profesionálního golfu, který si jen málokdo uvědomuje. Tedy, ti z vás, kdo cestují mezi světadíly, budou dobře rozumět. Ano, řeč bude primárně o počasí. Ale i v kontextu. Pojďme na to.
Takže hrajete ve Švédsku, dáte cut, a to znamená, že se přesunujete do Česka 25. srpna. Probudíte se, dobalíte a vylezete před hotel. Je devět ráno, neprší, fouká a je dvanáct stupňů nad nulou. Takže na léto docela frišno. Vlhkost vzduchu je šedesát tři procent. Standard. V Praze přistanete ve tři odpoledne, nefouká, je dvaadvacet stupňů, což je přece jenom víc letní teplota, než v Götteborgu. Vlhkost vzduchu je pouhých 27 procent. Vlastně prima. Docela fajn na to, aby se trochu otužilejší člověk možná i natáhnul na deku a pochytal trochu vitamínu dé. Jediná námaha tenhle den je přemisťování kufrů a chození napříč letištními halami a zvedání ruky s jídlem nebo pitím.
V pátek 29. srpna odjedete na letiště. Letíte hodně brzy ráno. Z auta vylezete na Ruzyni ve čtyři. Je devět stupňů, malinko fouká a vlhkost vzduchu je 71 procent. Čeká vás hodinový skok do Frankfurtu a pak deset a půl hodiny do Houstonu. Odlétáte v deset a přistanete v půl druhé odpoledne místního času. Projdete imigrační, po nahodilém výběru, kdy musíte nejdřív nechat svůj kufr extra oskenovat, jestli náhodou nevezete grilované koleno nebo bečku plzně, se konečně vyvalíte před terminál. Venku je třicet čtyři stupňů a vzduch se, bůhví proč, ani nehne. A vlhkost? Devadesát procent.
Už máte za sebou Čínu, Thajsko, Indii… Tohle je jiné. Ani neumím vysvětlit, proč. Na letiště v Pearlandu dorazíte v šest večer, teplota je pořád nad třiceti a vlhkost klesla na pouhých 72 procent. A pak, následujících deset dní, se v tomhle ubíjejícím vedru plácáte od časného rána až do večera. Doktor vám nařídí pít každý třetí nápoj elektrolyt, takže po vodě nebo coca cole jedete slaný meloun nebo slaný citron. Odlítáte 8. září ve tři odpoledne a venku je pořád stejně vedro a vlhko.
Ve čtyři odpoledne devátého jste v Curychu. Je dvacet stupňů a vlhkost vzduchu 64 procent. Večer sedíte v Zugu před hotelem a vychutnáváte si pivo v tričku s krátkým rukávem. Valí se z vás pára a konečně začínáte chladnout na povrchu i uvnitř. Druhý den je ráno na hřišti patnáct, vlhkost vzduchu okolo sedmdesáti, protože prší. Z Houstonu jste se těšili do chladné Evropy, teď byste, možná chtěli zpátky.
Poslední dva týdny byly další nápor na nervy, imunitu a komfortní zóny. La Sella, poslední den, třiatřicet celsia, 83 procent vlhkost. Další den v Deauville? Třináct stupňů a vlhkost na sedmdesáti procentech. Proč o tom píšu.
Není to tak dávno, co jsem zase poslouchal povídání o tom, jak je golf krásná procházka a jak ty skvěle vypadající modelky a náramně fešácky oblečení pánové dostávají zaplaceno víc, než tvrdě pracující fotbalisti nebo tenisti. Tak kdyby si to náhodou (spíš těžko) přečetl negolfista, který sem zabloudí, mějte na paměti, že golf je sport. A jaký.
Na okraj ještě jeden zážitek a jedna perlička.
Začnu tím druhým. Cestou z letiště jsem vyfotil samolepku na Tesle. Je přiložená k článku. Náznak, že i v Americe lidi přemýšlí. Ale to je můj ryze osobní názor a do golfu moc nepatří. Proto píšu, perlička.
Zážitek mi nachystala Katka. Dnes Bruner, dřív Růžičková. Kdo je mamka dvou holčiček? Dnes asistentka kouče na Texas A&M? Naše bývalá jednička se usadila v Houstonu hned po škole. Zagooglujte si. A Katko díky za koření, je super!
Na úplný závěr ještě opožděná gratulace Sáře k dalšímu, tentokrát týmovému titulu. Byly to trochu nervy, ale je to tam…
