Ještě jsem v golfu neřekl poslední slovo

Ondřej Lieser toho má „na svědomí“ v českém golfu docela dost. Jako první český hráč v historii vyhrál turnaj Challenge Tour a nezůstal jen u jediného vítězství. Díky tomu triumfoval ve druhé evropské lize i celkově a vysloužil si kartu do první ligy na European Tour, dnešní DP World Tour. Opět jako první Čech v historii. A do třetice si jako první český golfista zahrál i na olympijských hrách v Tokiu. Ale aby nebylo vše jen v zářivých barvách – do jeho kariéry zasáhla i zranění a také vyšší moc v podobě covidové pandemie. Pozitivně i negativně. Nejen o tom jsme si 33letým profesionálem, který trénuje na pražské Zbraslavi, povídali.

Když se řekne Challenge Tour, co vám jako úplně první naskočí v hlavě?

Úplně první? Asi Kunětická Hora. To byl můj první turnaj jako profesionála na Challenge Tour. Hrál jsem ještě týden předtím mistrovství světa v Turecku jako amatér, dohrál jsem poslední kolo ještě jako amatér a ten samý večer jsem se stal profesionálem. Dva dny nato jsem už hrál na Kuňce jako profík.

Přiznávám, že takovou odpověď jsem nečekal, spíš nějakou vzpomínku na dva triumfy na Challenge Tour. Dobře… Co naskočí jako první, když se řekne European Tour?

Jako první asi Čeladná a první turnaj evropské túry, co jsem hrál jako amatér. To byl docela hezký příběh, protože na mezinárodním amatérském mistrovství Česka v Mariánkách se hrálo o to, kdo z českých hráčů bude nejlepší a dostane pozvánku do Čeladné. To byl rok, kdy u nás hráli třeba i Tyrrell Hatton a Andy Sullivan. Hatton myslím vyhrál, Sullivan byl druhý, čtvrtý tehdy skončil David Procházka a já hned za ním. David ale řekl, že hrát nebude, a tak to padlo na mě. Čeladná se mi zapsala do paměti, protože byla první. Potom, když jsem se na evropskou sérii dostal, hrál jsem těch turnajů víc a bral je jako každý jiný turnaj. Většinou si člověk pamatuje to první. I když mně naskočí i to druhé, a to byl falešně pozitivní test v Dubaji.

To asi chce upřesnit, že šlo o pozitivní test na covid, aby nedošlo k mýlce…

Jo, jo, covidový test. To byl první turnaj po mém vítězství na Challenge Tour. Byl jsem rozjetý, ale zvládnul jsem odehrát jen tréninkové kolo asi v nejlepší formě, co jsem kdy byl, a přišel pozitivní test jako takový hezký dáreček.

Ještě do třetice, co jako první naskočí, když se řekne olympijské hry v Tokiu?

Upřímně si myslím, že ty hry vůbec neměly být. Beru, že je spousta sportovců, pro něž je to vrchol kariéry, na který se připravují, ale s těmi všemi opatřeními to byl podle mě nesmysl. Jako první mi naskočí, že mi trvalo sedm hodin, než jsem se z letadla dostal přes všechny kontroly a vylezl ven z letiště. Jako malý kluk jsem koukal na olympijské hry a najednou jsem toho byl součástí, ale ta realita byla dost hrozná. Chtěl jsem se podívat na jiné sportovce, na basketbal, plavání nebo atletiku, ale nemohli jsme nic. Přijedeš a jsi zavřený v bublině. Už jsem na to byl sice zvyklý rok z European Tour, ale už to bylo příliš. Pro mě byly hry poslední covidová kapka. Měl už jsem docela problémy přijímat jídlo a jíst ho pořád z plastových kyblíčků a ve svém plastikovém boxu. Bez šance si s někým popovídat.

Golfisté na tom ale byli ještě relativně dobře, hráli přece venku…

Jo, to je pravda. Byli jsme venku. Nechci řešit svůj výkon, to je jiná kapitola. Ale když přijdete do jídelny pro patnáct tisíc sportovců, vystojíte si frontu na jídlo, sednete si ke stolu pro šedesát lidí, kde má každé místo svůj plexisklový box, a začneš jíst. Proti tobě sedí, řeknu třeba Lukáš Krpálek, ale ty ho neslyšíš, jenom vidíš. Je to jako když jste na hokeji a sednete si přímo k mantinelu za plexi. Asi takový pocit to byl. Přišlo mi to hodně depresívní.

Když to shrnu, výhra na Challenge Tour, karta na evropskou tour a olympijské hry, to jsou mety, na které jiný golfista u nás nedosáhl. Jaký pocit či emoce ve vás převládá? Hrdost?

Víte, co je nejhorší, že asi nejvíc je tam zklamání. Je to tak. Bylo to tak trochu podobné tomu, když přecházíte od amatérů k profesionálům, a najednou jste na všechno sám. Bylo to hodně podobné. Všichni mi gratulovali, ale žádná podpora, nikdo vám nepomůže. Všichni plácají po ramenou, jak to bylo super, ale poslední rok na European Tour jsem si financoval sám z vlastní kapsy. Asi si každý dokáže spočítat, kolik je to peněz. Když někdo možná nemá rodinu, tak to může zkoušet, ale nejde dávat všechny peníze do golfu bez jistoty, že se vrátí, v případě, že rodinu máte, která je pro mě na prvním místě. Pokud bych měl sponzory, bylo by to samozřejmě něco jiného. Při mně v té době ale zůstal jen autosalon Hoffmann a Žižák, kterým jsem za podporu hodně vděčný.

Takže to bylo hodně pragmatické rozhodnutí?

Jednoznačně. Ano, přidalo se k tomu i nějaké zranění. Zápěstí nebylo schopné vydržet to zatížení. Pak se to nějakým způsobem srovnalo, ale tím, že jsem hrál víc turnajů, víc trénoval, protože to jinak na úrovni Challenge Tour nešlo, se problémy zase vrátily.

Neříkáte si, že jste tak trochu smolař v tom, že pokaždé, když se dařilo, zasáhla vyšší moc? Zranění, covid…

Na to se dá možná koukat dvojím způsobem. Tu sezonu, co jsem vyhrál Challenge Tour, jsem vyhrál možná i díky tomu, že bylo málo turnajů, což vlastně sedí mému nastavení. Nikdy nebudu masový hráč, nikdy neodehraju 30 turnajů za rok. Mám rád, když mám mezi turnaji pauzu. Už na Pro Golf Tour, kdy jsem získal kartu na Challenge Tour, jsem hrál jen osm turnajů místo jednadvaceti, ale věděl jsem, že na těch osmi jsem plně připravený a schopný něco uhrát. Na Challenge Tour jsem hrál jen pět turnajů, ale ten rok se jich hrálo jen dvanáct nebo třináct. Na každém jsem ale byl schopný něco uhrát a pořád jsem se zlepšoval. A poslední dva turnaje jsem byl dvakrát první. Turnajů bylo strašně málo, což mě svým způsobem vyhovuje, ale na druhou stranu jsem dostal kartu na European Tour, se kterou bylo utrpení hrát.

Proč?

Dostal jsem kartu takové kategorie, že jsem nebyl schopen si ani sestavit kalendář turnajů, protože jsem musel do poslední chvíle čekat, jestli se na turnaj dostanu, nebo ne. To pak nejste schopen si připravit nějaký program, tréninkový plán, zajistit letenky. Pak je všechno dvojnásobně drahé, protože vše řešíte na poslední chvíli. V tomhle to bylo pro změnu horší. Ale jedním dechem říkám, že nevím, jestli bych Challenge Tour vyhrál, kdyby byla sezona dlouhá jako obvykle a hrálo se víc turnajů. Možná jo, nevím. Ale myslím si, že malý počet turnajů mi nejspíš pomohl.

Je vám teprve 33 let, momentálně trénujete, takže to znamená, že už jste definitivně odpískal hráčskou kariéru?

U mě se definitivně nedá říct nikdy a nic. A co se týče hraní golfu, určitě jsem ještě nic neodpískal. Může to vypadat divně, ale pořád si myslím, že jsem ještě neřekl v golfu poslední slovo. Občas se rád schovám do takové své ulity, aby o mě nikdo chvíli nevěděl.

Trénování má ale teď navrch?

To ano a strašně mě to baví. Trenéřinu dělám naplno. I v době, kdy jsem hrál na Challenge Tour, tak jsem trénoval své klienty, i když jsem na ně měl mnohem méně času. I teď si jdu sám zahrát golf, jen to není tak často jako dřív. Prostě se to otočilo. Kolik času jsem dřív věnoval své hře, teď věnuji klientům. Letos na začátku roku jsem v Turecku zahrál hřiště Sultán, což je docela dost těžké hřiště, pět pod par. A přišlo mi to strašně jednoduchý. I s tím malým množstvím odpálených míčů. V tom se odlišuji od některých profíků. Většina z nich byli zvyklí fungovat jen na ohromných dávkách odpálených míčů, a když přestali hrát, museli se zase vrátit k takové zátěži, aby byli schopní hrát. To není můj případ. I s tím málem, co hraju, a s tím, co občas potrénuji na drivingu třeba mezi lekcemi, vím, jak moje tělo funguje, jak funguje můj švih. A taky pořád něco zkouším, mám nějaké vize, snažím se svůj švih posunout. Nikdy jsem nebyl hráč, který se postaví a hraje rovné rány. Vidím golf trochu jinak, vidím i jiné lety míče, výškově i stranově. To mě baví a z každé rány se snažím udělat něco speciálního.

Takže tak trochu experimentátor?

To jsem byl vždycky. Hodně let jsem si musel pomáhat sám, studoval jsem golfový švih, jak se tělo pohybuje, co se při tom děje a jak se to děje. A zkouším to na sobě. Tímhle se tak nějak udržuju nejen v kondici, ale tak trochu i v soutěžním módu. Tohle ale jde pořešit od týčka ke greenu. Jakmile dojde na patování, to je jediná věc, které jsem musel a musím věnovat spoustu času, abych se dostal do stavu, kdy se budu cítit komfortně. Při patování jsem bohužel typ hráče, který potřebuje hodiny a hodiny tréninku.

Takže bod zlomu, kdy byste si řekl končím jako hráč a bude jen trénovat, ještě nepřišel?

Ještě určitě ne.

Jaký jste trenér?

To je strašně těžké říct. Takovou otázku jsem dostal, když jsem měl vytvořit medailonek na stránky Zbraslavi. Jaký jsem trenér? Myslím, že jsem strašně hodnej, ale taky přísnej, když je potřeba. Ale to nejde vždycky vzhledem k tomu, jakou škálu hráčů trénuji. Od začátečníků až po profesionály, malé holky a kluky, a na ty nejde být přísný, aby je to dál bavilo. Hlavně to ale baví mě a snažím se svým klientům dát maximum.

Existuje ve vašem tréninku něco, co by se dalo nazvat Lieserovou specialitou?

Trénování i golf samotný se za poslední roky ohromně posunuly a pořád se vyvíjí. I díky různým technologiím, které máme k dispozici. Už neplatí, co před třiceti lety, že něco řeknete, a tak to bude fungovat. Samotná hra se vyvíjí a je potřeba, aby se trenéři vzdělávali. To platí i pro mě. Sám jsem prošel rukama několika trenérů, s dalšími jsem se potkával na evropské tour. Sám se pořád vyvíjím. Vidím to i v tom, že třeba ještě před rokem jsem se lidem snažil předat něco, co už dneska nedělám. Je to neustálý proces. Učíte se, vzděláváte se a zlepšujete se.

Odkud čerpáte informace?

V dnešní době to máme snazší. Na internetu najdete spoustu informací, pořád můžete čerpat i z knih. Pořád jsou věci, které fungují. Někteří trenéři poskytují skvělý obsah na sociálních sítích. Zároveň ale všem říkám, buďte opatrní, protože já jako trenér si z toho dokážu vytáhnout to správné, zatímco klient si může spíš uškodit. Proto nabádám k opatrnosti. Občas i doma zkouším dělat pohyby, abych našel cestičku pro mé klienty. Ke každému mám individuální přístup.

Kde dnes jako trenér působíte?

Na Zbraslavi, ale tím, že pod Prague City Golf dnes spadá i Vinoř a Rohanský ostrov, tak občas strávím celý den ve Vinoři s klienty, kteří za mnou třeba jezdí až z Liberce a mají to tam blíž.

Mnohokrát jste se vyjádřil na téma rodina a jak je pro vás důležitá. Co pro vás znamená?

Dá se říct, že jsem 25 let svého života nevěděl, kde je doma. Dnes to díky své rodině vím. Hraju golf od svých deseti let a většinou to fungovalo tak, že mě rodiče dovezli na turnaj, řekli, tady máš peníze a za tři dny pro tebe přijedeme. Byl to kočovný život, zabalit, odjet, odehrát turnaj a zase znovu a jedete jinam. Nejste nikde doma a pořád na cestách. Teď je to jiné a moje holky mi vytvořily domov, zázemí. Díky nim vím, kde je doma. Malé Elizabeth už bude pět let. Strašně to letí. I když…

Jaké i když?

Když se na to kouknu z druhé strany, tak první turnaj na Pro Golf Tour jsem vyhrál v Polsku dva týdny po tom, co se Eli narodila. Za tu dobu jsem stihnul získat kartu na Challenge Tour, vyhrát žebříček Challenge Tour a hrát dva roky na European Tour. Zvládl jsem toho za čtyři a půl roku docela dost. Na jednu stranu utekly čtyři a půl roku hodně rychle, na druhou je neuvěřitelné, co všechno se za tu dobu stalo.

Jak náročné je udělat si program tak, abych neošidil rodinu?

Bylo to těžké, když jsem hrál. Nejtěžší bylo přijmout vědomí, že by tím měla tratit moje rodina. A to jsem vesměs zvládal tlak docela dobře. Když jsem měl šanci vyhrát, tak jsem se z toho, s prominutím, nepokáknul. Když jsem měl na Challenge Tour na poslední jamce založený patr na balonem, řekl jsem si, teď máš na patru x peněz, rozdíl tak dva miliony korun, kartu na European Tour a start na olympijských hrách. Tak se ukaž, frajere. Přesně to jsem si řekl, když jsem stál nad míčkem. Prostě radši přijmu ten tlak než si říkat, hele, nic se neděje, tohle je pat jako každý jiný. Prdlajs. Protože to není pat jako každý jiný. Ať si říká, kdo chce, co chce. Ale tyhle věci jsem měl rád. Je ale jeden tlak, který nejsem schopen ani ochoten přijmout, a to ten, že bude moje rodina tratit kvůli tomu, že jsem na golfovém hřišti a hraju. Pokud bych měl dělat práci, kterou nejsem schopen uživit svou rodinu, tak proč bych ji dělal?

Takže pragmatická volba. Radši trénovat než se pokoušet prosadit na turnajích?

Určitě ano. Prostě prioritou je uživit rodinu, nelze žít v nejistotě, že když na turnaji nezahrajete dobře, tak nebude na složenky. Ale i dřív platilo, že jsem na turnaje jezdil jen v případě, že jsem se cítil být připravený.

Když se ohlédnete zpět, byl některý z turnajů European Tour, o kterém víte, že to byla promarněná šance?

Vím o takovém. Dutch Open 2021 na Bernardusu. Hrál jsem v poli jako už dlouho ne. Ve finálovém kole jsem zahrál jedno birdie a sedmnáct parů. Celý turnaj jsem se cítil dobře, hrál jsem dobře, měl jsem strašně moc šancí, ale nebyl jsem schopen je využít. Skončil jsem v top 20, ale reálně podle hry jsem měl uhrát top 3, nebo aspoň top 5. To je jediný turnaj, kdy si říkám, že z toho reálně mohlo být mnohem víc.

Vzhledem k tomu, že k definitivnímu přerodu z hráče na trenéra ještě nedošlo, kde uvidíme Ondřeje Liesera v letošním roce?

Dobrá otázka, ale sám vůbec netuším. Vím, že se v Česku hrají zase dva turnaje Challenge Tour, ale taky vím, že v červnu na Kaskádě určitě hrát nebudu. A Beroun na přelomu května a června? Nevím. Vlastně ani nevím, jestli se letos někde objevím. Ale říkám, že mám teď šestnáct a půl roku na to, abych se připravil na Champions Tour. (smích) To je docela dlouhá doba na to, abych se dobře připravil, takže na to mám dost času.

Takže platí, že jste, obrazně řečeno, stále otevřená a nedopsaná golfová kniha?

Je to tak. Jsem vděčný za to, co se mi povedlo, co jsem uhrál a dokázal. Ale pořád ve mně je i pocit, že jsem ještě neřekl poslední slovo. Byl jsem vděčný za pozici, ve které jsem byl. Dostal jsem se do ní vlastními silami a nemusel nikoho prosit. Myslím, že všichni hráči by se měli pokusit získat kartu přes Pro Golf Tour a uhrát si ji sami. To proto, že ten pocit, když si něco uhrajete sami, je úplně jiný, než když dostanete pozvánku. Jsou cesty, jak se dostat na evropskou tour. Přes Q-School, nebo jako špičkový amatér dostat kartu, ale to musíte něco uhrát. U nás je šancí navíc pozvánka na turnaje, které pořádá Petr Dědek. A je skvělé, co pro český golf dělá, že stále pokračuje v pořádání turnajů. Je jedno, proč to dělá, ale to, že to dělá, je neskutečná služba pro český golf. Pro každého hráče je možnost zahrát si takové turnaje obrovská zkušenost. Ale když si kartu uhrajete sami, je to úplné jiné. Najednou cítíte, že vás lidi kolem vás berou úplně jinak, že jste součástí rodiny European Tour. Přijdete na driving a gratulují vám všichni hráči, ke kterým jste sami vzhlíželi.

rozhovor vedl Alois Žatkuliak
Foto: web Ondřeje Liesera
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2024

ONDŘEJ LIESER STRUČNĚ