ROZHOVOR: Z kanceláří DENTSU do ticha severního Japonska. Petr Chajda o cestě na Hokkaidó
Petr Chajda se většinu profesního života pohybuje ve světě médií, komunikace a strategie. Dnes vede české zastoupení nadnárodní agentury DENTSU a zároveň má regionální odpovědnost za vybrané trhy střední Evropy. Český mediální a komunikační trh poznal z několika stran: jeho profesní stopa vede přes PPF, Novu, Primu i TV Barrandov.
Vedle toho má ještě jeden pevný svět. Golf. Ne jako společenský doplněk k byznysu, ale jako sport, kterému se věnuje naplno. S handicapem 1,2 patří mezi výborné české seniorské amatéry a pravidelně reprezentuje Česko na zahraničních turnajích.
Do Japonska ale tentokrát neodjížděl jako golfista. Hokkaidó bylo cestou za severní částí země, kterou s manželkou dosud neznali. Hlavní ostrov Honšú už měli procestovaný, a tak přišel na řadu ostrov, který český cestovatel obvykle nevnímá jako první obraz Japonska.
Sever Japonska nabídl jiný obraz země: méně rušný, méně okázalý, víc opřený o přírodu, jídlo, termální prameny a tichý řád všedního dne. Golf do této atmosféry vstoupil neplánovaně, ale nakonec ji vystihl překvapivě přesně: klidem, soustředěním, kulturou detailu i schopností proměnit obyčejný okamžik v něco mimořádného.
Petře, co vás zavedlo právě do Japonska a proč jste si vybrali Hokkaidó?
Japonsko je s manželkou naše oblíbená destinace. Hlavní ostrov Honšú už máme procestovaný, takže nás zajímalo, kam se v zemi vydat dál. Na Hokkaidó jsme navíc dostali tip od přátel, a to včetně itineráře cesty.
K Japonsku mám logicky blízko i pracovně. DENTSU je v japonském korporátním světě opravdu pojem, takže pro mě tahle země není jen cestovatelská destinace. Vnímám ji i přes pracovní kulturu, systém, disciplínu a způsob, jakým tam fungují velké firmy.
Hokkaidó není pro českého cestovatele první obraz Japonska. Jak jste tuhle severní část země vnímal před cestou?
Hokkaidó si většina lidí spojuje hlavně se zimou. Jezdí se tam za fantastickým prachovým sněhem, kterého ve východní části ostrova může napadnout až pět metrů. My jsme přijeli na přelomu zimy a jara, takže jsme nečekali klasickou lyžařskou sezonu, ale těšili jsme se na přírodu, termální prameny a samozřejmě na jídlo.
Japonská kuchyně je skvělá sama o sobě, ale na Hokkaidó nás realita z kulinářského pohledu opravdu překvapila. Vlastně převýšila očekávání. Kvalita surovin, moře, lokální produkty a k tomu slabý jen, díky kterému je Japonsko dnes cenově příznivější, než by člověk čekal. Z toho vznikla kombinace, kterou si budu dlouho pamatovat.
O Hokkaidó jste mluvil jako o místě ticha, prostoru a návratu ke kořenům. Co ten pocit vytvářelo přímo na místě?
Přijeli jsme hlavně s tím, že chceme ostrov procestovat, poznat přírodní krásy a vykoupat se v onsenu, tedy v přírodních termálních pramenech. Hokkaidó je nejméně hustě osídlený z hlavních japonských ostrovů a ta příroda je tam opravdu nádherná.
Často jsme si připadali spíš jako v Kanadě nebo na Sibiři než v Japonsku, jak si ho člověk představí přes Tokio nebo Ósaku. Je tam víc prostoru, méně lidí a úplně jiný rytmus. Měli jsme trochu obavu z medvědů, protože se o nich na Hokkaidó hodně mluví a v některých oblastech jsou přemnožení. Žádného jsme ale nepotkali. Možná byli ještě zalezlí v brlohu a spali.
Golf v téhle cestě původně vůbec nebyl. Jak se z výpravy za přírodou, jídlem a onsény stal i golfový příběh?
Golf byl absolutně neplánovaný. Nevezl jsem si hole a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych si zahrál. Když jsme ale jeli směrem na jih od Sappora, manželka mě přemluvila, abychom se podívali alespoň na nějaké golfové hřiště.
Byl přelom zimy a jara, takže na spoustě hřišť ještě ležel sníh. Umělá inteligence nám našla, že nejbližší hratelné hřiště je Hokkaido Brooks Country Club, který funguje v poloprivátním režimu. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak složité může být se na takové hřiště vůbec dostat.
Nechtěli mě pustit ani na driving range. Nakonec po delší domluvě přišel manažer klubu a šel se mnou na driving, aby se podíval, jestli umím trefit míček. Asi jsem ho přesvědčil, protože mi řekl, že má druhý den volno a že by si se mnou chtěl zahrát. I tak jsme ale nakonec museli jet na jiné hřiště.
To je samo o sobě hodně výmluvné. Jaký dojem na vás udělal způsob, jakým v Japonsku funguje golfový klub a péče o hosta?
Hrál jsem jen jednou a vůbec jsem na tu variantu nebyl připravený, ale samotná hra i návštěva klubu byly obrovským zážitkem.
Velký rozdíl je už v přístupu lidí. Na rozdíl od USA v Japonsku nikdo nenatahuje ruku s žádostí o spropitné jen proto, že vám vytáhne bag z auta nebo se na vás hezky usměje. Tam by to bylo velmi nezdvořilé. Chování zaměstnanců vychází z principu omotenashi, což je japonský přístup k pohostinnosti. Znamená to nezištnou péči o hosta bez očekávání odměny.
Samotná hra byla výjimečná i tím, že jsme hráli jen ve dvou. Můj spoluhráč měl například hole Yamaha, o kterých jsem do té doby vůbec netušil, že existují. Během kola mě zároveň zasvěcoval do toho, jak golfový klub na Hokkaidó funguje a v čem se tamní zvyklosti liší od Evropy.
V Evropě často řešíme hlavně hřiště a samotnou hru. Vy ale o Japonsku mluvíte jako o zkušenosti, která jde mnohem dál. Co pro vás bylo nejsilnější?
Golfově to po jednom kole nechci příliš zobecňovat. Spíš mě překvapil komplikovaný systém rezervace hry a samotného přístupu na hřiště. V Evropě je člověk zvyklý, že si najde tee time, objedná se a jde hrát. Na Hokkaidó to tak jednoduché být nemusí.
Silnější pro mě byla celková kultura kolem toho. Člověk se v Japonsku velmi rychle přeladí na jiný režim. Na zdvořilost, slušnost, dodržování pravidel, maximálních rychlostí, nepřecházení na červenou. Jsou to drobnosti, které člověk v Evropě bohužel zase velmi rychle ztratí.
A pak je tam samozřejmě jídlo. Návštěva restaurace, i té nižší cenové skupiny, je opravdu nezapomenutelný zážitek. Zároveň člověk musí počítat s tím, že angličtina není tak rozšířená, jak by si možná představoval. O to důležitější je schopnost číst situaci a respektovat místní způsob komunikace.
Jak složité je pro zahraničního hráče dostat se na japonské golfové hřiště? Funguje to podobně jako v Evropě?
Na Hokkaidó je zhruba 160 až 170 osmnáctijamkových hřišť, ale na řadu z nich se zahraniční hráč nedostane jen tak. Často je potřeba doporučení, případně pomoc cestovní kanceláře nebo někoho, kdo místní prostředí zná.
Není úplně běžné prostě přijít, objednat si tee time a zahrát si. Často se objednávají celé flighty. V mnoha klubech se navíc hraje systémem devět jamek, jídlo a dalších devět jamek. Hodně se jezdí na čtyřmístných buginách.
Zajímavé je i tempo hry. Japonci hrají velmi rychle a kolem greenů se často pohybují v poklusu. Není to nervozita, spíš zdvořilost. Nechtějí zdržovat hráče za sebou. I na tom je vidět, jak silně je v každodenním chování přítomný respekt k ostatním.
Co vás na Japonsku nejvíc překvapuje v běžných detailech? V chování lidí, organizaci, dopravě nebo způsobu, jakým věci fungují?
Nejvíc mě na Japonsku fascinuje, jak věci fungují v systému. A také bezpečnost. Několikrát se mi stalo, že jsem zapomněl zamknout auto, které bylo přes noc plné zavazadel, a nic se neztratilo.
Zároveň existují situace, kdy musíte vycítit, že vám někdo říká ne. Japonci vám to často neřeknou napřímo. Řeknou to velmi slušně, nepřímo a vy musíte pochopit, že odpověď zní ne. Platí to v řadě situací, třeba i při jídle nebo při snaze něco zařídit. Pro Evropana je to nezvyk, ale když to přijmete, začne to dávat smysl.
Z Hokkaidó jste se podle vlastních slov vrátil odpočatý, uzemněný a možná trochu přeplněný zavazadly. Co ve vás zůstalo nejsilněji?
Je to od všeho něco. Příroda, jídlo, onsény, golf, bezpečnost, způsob chování lidí i celkový rytmus ostrova. Teprve dohromady z toho vznikne zážitek, který se těžko rozděluje na jednotlivé části.
Hokkaidó není tak přelidněné jako Tokio nebo Ósaka. Dá člověku opravdu zapomenout na shon moderního světa. Odjížděl jsem s jistotou, že se tam musím ještě vrátit.
Za rozhovor děkuje Jan Hrubeš
