Cesty úspěchu (1. díl) Protřepat, ale nemíchat!!! Talent nebo práce?

Po oslovení portálem Golf.cz o psaní pravidelného sloupku o golfu „nejen pro golfové rodiče“ jsem opravdu dlouho přemýšlel, jak seřadit dlouhý náhrdelník témat. A odkud začít.

Budu se snažit, aby čtení bylo přínosné i pro ambiciózní hráče a třeba i pro milovníky golfu bez ohledu na výkonnost a dovednost.

Nejniternější otázku, kterou si každý rodič – a každý soutěžní golfista – jednou určitě položí, je: má (mám) na to?
Za 30 let v golfu jsem nesčetněkrát slyšel větu: kdyby(ch) můj syn (já) víc trénoval, tak by byl… Kdysi dávno jsem tomu asi i věřil, ale po 11 letech mezi světovými hráči jako agent tehdy druhé největší hráčské agentury světa už ne.

Vždy mi před očima naskočí ilustrační příběh z baletní konzervatoře. Možná jste o tom nikdy nepřemýšleli, ale golf – se svou nakažlivou posedlostí po technicky a biomechanicky perfektním a opakovatelném pohybu v ten správný okamžik, na správném místě a když se „všichni koukají“ – má velmi mnoho společného s baletem a třeba s moderní gymnastikou.

Na taneční školu se přijímají děti, které se ve veřejném náboru předkloní dostatečně hluboko, dokáží vytočit nožičky do stran a umí tleskat či chodit do rytmu. Aneb velmi obecné předpoklady, nic míň, nic víc. Některé děti přišly „z vlastní touhy“, některé „dotlačili“ rodiče. Vyberou jich třeba 20 do jedné třídy. Následně tyto děti čeká stejný rozvrh (aneb tréninkový plán), stejný počet opakování (repetic) jednotlivých pohybů, ve stejném tempu na stejnou hudbu se stejnými pedagogy. Prakticky nikdo nemá – kvůli náročnosti rozvrhu – šanci trénovat někde a někdy jinde. A ani není příliš třeba. Rozdíl již po dvou letech mezi dětmi na sále je do očí bijící, ohromný.

O další rok až dva později dokáže odborník říci, zda ti nejlepší ve třídě mají šanci být opravdovými sólisty (v golfu dle mého názoru srovnatelné s termínem vítězové – šampioni). A jednou za cca 50 let je tam mezi dětmi Daria Klimentová nebo bratři Bubeníčci (čeští baletní umělci, kteří dosáhli v mezinárodním baletu na úroveň PGA Tour a dominovali na ní a mají mnoho grandslamových titulů).

Ano, u baletu ještě rozhodují tělesné proporce, které jsou hodně vrozené a dost pomáhá vzhled a charisma na jevišti, což v golfu (aspoň na počátcích soutěžní úrovně) ne, ale pro teď tuto stránku vynechme. I tak je nastalých otázek a úhlů pohledu na koktejl, v němž víří talent, víra, práce, ambice, trpělivost, kritéria, úspěchy, zklamání, tréninkový plán, trenér, rodič, dávkování témat a další složky špičkového výkonu a vedení ratolesti k němu, ohromná řada. V seriálu malých zamyšlení, který právě začíná, se vždy jednou za 14 dnů pokusím nastínit a vyprovokovat vás k přemýšlení o jednom z nich.

Když detailně a dlouhodobě sledujete startovní pole na turnaji na prakticky kterékoliv túře, a evidentně i v jiných tzv. individuálních sportech, je schématicky zřetelné, že všichni dosáhli „potřebné technické úrovně“, ta ale není garantem vítězství ani skóre. Každý má od určité úrovně svoji „vlastní“ techniku, v tzv. rozhodujících okamžicích už ale vidíme rozdíly v projevu, řešení situací, reakcích a je zcela zřetelné, že pokud by hrálo na každém turnaji stále stejných 150 nejlepších hráčů, tak vpředu bude každý týden skoro stejných cca 30 a vyhrávat bude stále stejných cca 10. Čím se tito liší od ostatních? Nejsou jaksi víc sólisté? Co dělají jinak, lépe? Šli stejnou cestou?

Všichni mají dostatečnou délku a srovnatelné statistiky základních kvalitativních parametrů, a trénují prakticky stejně, tak zcela zřetelně nakonec opravdu rozhoduje něco jako talent – jakýsi inteligenčně-psychomotorický předpoklad se v téhle schématicky jednoduché hře s nekonečnou variabilitou prosadit a dojít dostatečně často na kariérně potřebný vrchol.

Příště: Pohár nebo skórkarta?