Po světě za golfem s Michaelem Jonem: Písek, vítr a ekologie
Čeká mě cesta do Ženevy. A po dost rušném týdnu sedím v letadle a mám čas poskládat písmena do souvislého textu, abych se podělil o pár chvilek z Holandska. Když to vezmu podle časové osy, nemůžu začít jinak než loňskou vítězkou. Jana Melichová na túře chybí. Vyměnili jsme si pár vět a moc jí přeju, ať se brzy uzdraví. Na její emotivní vítězství v loňském ročníku vzpomínali všichni. Ještě si pamatují její vítěznou řeč, která nahnala slzy do očí nejenom turnajové ředitelce.
Při pěší pochůzce nás nic extra nepřekvapilo. Hřiště založené na písku rozdělovalo lidi v názorech. Někomu se design nezdál. Já jsem se naopak – aniž bych měl potřebu jít proti proudu – na setup začal těšit. Přišlo mi, že neexistují dvě stejné nebo podobné jamky. Tedy s jedinou výjimkou – jedenáct a čtrnáct jsou podobné pary 3. Sady odpališť v kombinaci s umístěním bunkerů nabízejí neuvěřitelné variace nastavení hřiště. A velikost a členitost greenů to celé podporuje. Tohle hřiště rozhodně nepatří do kategorie typu „Vorvi ji, Royi!“ a pak hraju pitching wedge. Díky písečnému podloží jsou fairwaye a greeny tvrdší a víc to po nich roluje.
Písek je všude, takže dominantou nejsou ani tak bunkery plněné dovezeným pískem splňujícím USGA normy, ale spíš takzvané „waste“ zóny. Ty jsou tvořeny jednoduše tak, že se sloupne tenká vrstva zeminy a přírodní písek uvnitř se příliš neupravuje. Jejich rozloha v Goyer Golf & Country Clubu je úctyhodná. Jasně, není to pouštní hřiště. Zelená barva má pořád výraznou převahu. Ale je znát, že se hraje v podstatě na dunách.
Turnaji dominovalo taky pět ProAmů plus dovednostní soutěž „LET Beat Your Pro“. Ta probíhala na přilehlém hřišti par 3 a promotéři postavili na odpališti velkou tribunu do „účka“, což dodalo soutěži spolu s muzikou a hlasitým komentářem patřičnou kulisu a grády.
První dvě kola nás všechny ale zaskočilo počasí. Vítr byl mnohem silnější a teplota mnohem nižší, než hlásila předpověď. Úplně jsem si vzpomněl na hlášku ze Sněženek: „Dva čaje a čtyři rumy!“ Nevím, co v té chvíli dělalo globální oteplování. Asi mělo něco na práci v jiné části světa. No, a když už jsme u oteplování…
Hřiště je EKO. Hnojiva nula. Takže, bez jakékoli snahy tvrdit, že jsme tohle hřiště neměli hrát, nebo že greenkeeper si neumí bez hnojiv poradit, musím přiznat, že mi postupně na greenech docházela tráva. Čtyři pozice z devíti, které jsem si v neděli před turnajem vybral na finále, jsem nemohl použít. A tak si říkám, jak budou standardy výkonnostního golfu vypadat za pár let. Budeme si muset zvykat na pomalé a kostrbaté putty? Zatím to vypadá, že asi ano. A tak si taky říkám: dává se (nejenom v golfu) dost financí na hledání a vývoj alternativních cest, nebo se jenom s lehkým srdcem zakazuje? Nejsem naštěstí politik, takže je ta otázka fakt jenom rádoby filozofická.
Vzhůru do oblak, Evian volá.
