Z Austerlitzu k nejslavnějším fairwayím světa. Jak Ondřej Trupl dovedl Filipa Jakubčíka na The Open
Ve Slavkově u Brna proměňuje trenér Ondřej Trupl talent v úspěchy a sny v realitu. Profesionální trenér PGA of Czech Republic zde už řadu let vychovává novou generaci hráčů a jeho svěřenci patří k největším nadějím domácí scény. Patří mezi ně vítěz prestižních juniorských turnajů Štěpán Plášek, Kateřina Vohralíková či bratři Marek a David Šmerdovi. Největším triumfem jeho trenérské práce je však Filip Jakubčík, jednadvacetiletý evropský šampion a první Čech v historii, který okusil atmosféru nejslavnějšího turnaje světa – 153. ročníku The Open. Povídali jsme si o radosti i dřině, které stojí za úspěchy jeho svěřenců, o historickém průlomu Filipa Jakubčíka na The Open i o tom, jak Ondřej Trupl vidí šance českého golfu v dalších letech.
Cíl není medaile, ale zlepšení. Úspěch je jen bonus, cesta dopředu je podstatná
– Ondřej Trupl –
Ondro, pamatuješ, kdy jsi začal trénovat?
Bylo to někdy kolem roku 1994, možná 1995, kdy jsem prožil své první skutečné trenérské roky. Tehdy se golf v Česku teprve rozjížděl a ti, kteří ho tady dávali dohromady, se postupně přesouvali jinam. Pro mě to ale byly zásadní začátky. Dnes mám za sebou třicet let trenérské praxe a za tu dobu jsem prošel celou řadou míst – některá hřiště už ani neexistují. Důležité je, že se člověk všude snaží zanechat stopu. A ta stopa, ta práce, dozrává až po letech. Nejlépe je to vidět právě v úspěších mých svěřenců.
Jedním z nich je Filip Jakubčík, dlouhé roky nejlepší český amatér. Jaký je to pocit vidět ho stát na první jamce vedle světových hráčů a vědět, že to společné úsilí mělo smysl?
To je satisfakce. Není to cíl sám o sobě, ale potvrzení, že to, co děláš, má smysl. Není to o penězích — trenéři u nás si zas tak moc nevydělají, záleží na lokalitě a klubu. Já nedělám „masovku“, velkovýkrm. Nemám a nechci davy. O to víc si cením, když vidím, že to funguje.
Kdy jsi Filipa potkal poprvé?
Vlastně ještě předtím, než byl na světě. Jeho táta Tomáš ke mně přišel na golf, u mě si udělal zelenou kartu — a pak na čas zmizel, což se zpětně ukázalo jako ta nejlepší „zelená karta“, co mohl udělat (směje se). Po letech se zase objevil a začal chodit s malým Filipem. Reálně jsme spolu začali pracovat někdy v pěti, šesti letech. Od té doby je mým svěřencem.
Poznal jsi v něm hned výjimečnost?
To nerozpoznáš. Děláš něco, čemu věříš, a doufáš, že to k něčemu bude. U Filipa bylo od začátku vidět, že chce vědět, chce znát, chce umět. Řekl bych, že je trochu perfekcionista — pro mě samé plusy.
Je golf o perfekcionismu, nebo spíš o přístupu?
O přístupu. Každý to má jinak — někdo je hravý, jiný důsledný. Důležité je vědět, jak s tím pracovat.
Čím se Filip liší od jiných svěřenců?
Je klidnější a působí vyrovnaně. Do hlavy mu nevidím, ale to vnější nastavení má klidné — a v golfu je hlava hlavní.
Kdy se ukázalo, že může mít tak vysoké ambice?
To se „nezjistí“. Je to cesta. Pořád jdeš dopředu, není tam žádná bronzová, stříbrná, zlatá zastávka. Jakmile si nastavíš mety, hrozí, že v nich uvízneš. Cíl je zlepšit se — dosáhnout nějakého zlepšení, a pak dalšího. Úspěch je bonus, ale primární je růst.
Máš i další výrazné svěřence, třeba Štěpána Pláška…
Ano, ale nejde o jména. Důležité je, že to jsou ti, kteří se chtějí zlepšovat a mají touhu růst.
V čem tkví úspěšnost tvého přístupu?
Neříkám tomu metoda. Metoda zní školometsky. Je to normální rozhovor s člověkem. Pokud mu mám co předat, předám. Pak o tom diskutujeme. Není to tabulka, ale práce s konkrétní osobou.
Když Filip mířil na The Open, dělali jste v přípravě něco jinak? A jak funguje komunikace přes oceán?
Je univerzitní hráč, dělí nás oceán. Jsme v kontaktu, ale zásadní je, aby hráč přemýšlel sám o tom, co dělá. Volá, když už nemá vlastní řešení — chce si nechat „posvítit“ na svůj názor. To je koučování. Neříkám mu „zvedni ruku“, vycházím z jeho nápadů a pohledů. On s tím hraje, ne já.
Na linksu fouká. Řešili jste konkrétní úpravy švihu?
Na větrném linksu nemůžeš hrát vysoké měkké balony. Standardní švih pošle míč vysoko. Tam je třeba držet to při zemi. Setup je jeden ze způsobů, jak trajektorii potlačit. Ale tohle on umí dávno.
Mluvil jsi o „rejstříku ran“.
Ano. Děcka musí umět kompletní rejstřík ran. Ve 15–16 letech by měly zvládat všechno. Pak už je to hlavně o drillu, hlavě, taktice, course managementu — ladění, ne základy. Ve dvaceti už ho neučím základní rány, ale diskutujeme.
Rodič přivede malé dítě. Kdy a jak začít?
Co nejdřív. A začít chováním — učit fungování v golfovém prostředí, v klubovně, na hřišti. To nemusíš odkládat do puberty. Výchova je součást výuky. Dítě přijme rozumný přístup, když se s ním rozumně pracuje. Když na něj budeš řvát, kousne se a nenaučíš ho nic.
Zmínil jsi koncepce typu „LTAD“ (dlouhodobý rozvoj)¹
Ano, ponořil jsem se do toho kdysi. V každém věku jsou vhodné činnosti — něco rozvíjet a něco netlačit. Důležité je držet se toho — plus vychovávat i rodiče, aby táhli s trenérem a hráčem za jeden provaz. Jednotka je hráč–trenér–rodič.
Zpátky k Filipovi. Co je jeho nejsilnější zbraní?
Hra pod tlakem. To je jedna z jeho nejlepších zbraní.
Jak hodnotíš jeho výkon na The Open?
Byla to divočina. Na takových hřištích moc soutěžních kol neodehrál — je to jiný golf, jiný pohled na rány, taktiku i hlavu. Na místě byl univerzitní kouč a pomohl mu s taktikou pro jednotlivá kola. Já bych rád jel také, ale já bych to neuběhal (smích). Hlavní je, že to pro něj nebyly běžné podmínky — a přesto obstál. Dva dny pršelo, severní Irsko, čistý links.
Během The Open, volali jste si?
Já jsem ho nekontaktoval, nechtěl jsem ho rušit. A on neměl důvod mi volat — měl kolem sebe dost fundovaných lidí. A přivezl mi z The Open markovátko. To nesmím ztratit.
Kdy jste se po návratu potkali?
Až když se vrátil z Madridu, kde měl ještě evropskou akci. První slova? Něco od srdce: „Ty vole, dobrý.“ Bylo to jiné setkání než obvykle, ale přesné.
Jaké reakce jsi zaznamenal ve svém okolí?
Spousta kamarádů, spousta „zasloužilých“. Najednou se objevuje hodně těch, kdo se na tom „podíleli“. Kolem Filipa je teď cirkus, logicky.
Když se teď ozývají hlasy z ČGF, že Filip je „produkt“ jejich systému a metodiky, co si o tom myslíš?
Systém může vytvořit podmínky, ale vychovává člověk — učitel žáka, trenér hráče. Systém je graf, schéma. Za každým z těch kluků je konkrétní trenér, kterému věřili, a rodina, která to držela pohromadě. To je základ. Ne papír a úředníci.
Co jeho další dráha?
Má před sebou rok školy. Pokud to má k něčemu být, musí se zase zlepšit. To, co hraje teď, je fajn, ale pořád to není dost. Jeden turnaj je super, být na Evropě ještě lepší — ale každý týden je jiný turnaj, jiná konkurence. Teď má rok na to, aby se posunul. Pak se uvidí, na co má.
Řešíte už přechod k profesionálům?
To není na pořadu dne. Kdyby přišla nabídka, ano, bavili bychom se. Ale teď má školu, plán, program. Je to stejné jako v golfu: soustředit se na to, co dělám teď. Jakmile je člověk myšlenkami v minulosti nebo budoucnosti, neudělá dobře přítomnou práci.
A kdyby přišla lákavá nabídka „už teď“?
Předčasně končit? To bych mu rozmluvil. Líbí se mi představa „vybrousit“ ho ještě během školy — má prostor, klid, stabilní stav posledních let. Ať se posune ještě dál. Jedna meta nestačí. Je mu jednadvacet. Má ještě čas. U kluků to navíc není tak hraniční jako u holek.
A co Štěpán Plášek? Jakou jemu doporučuješ cestu?
Bavím se s jeho rodiči a plán je podobný — americká univerzita. Je to zatím nejověřenější, tudíž nejlepší cesta pro české hráče.
Proč ne rovnou „tady“?
Tady se hraje na jiných hřištích. Všechna čest, ale český setup je do velké míry turistický — aby si zahrálo širší publikum. Kdybyste tu nechali parametry jako na linksu, bude to problém. Proto musí ti dobří vyrůst „po vlastním oleji“ a volit prostředí, které je posune.
Co by pomohlo českému golfu systémově?
Propagace a peníze jsou jedna věc, ale pak je nutné investovat do smysluplného. Ne široký záběr „pro průměr“, ale selektivní, motivující systém. Ukázat cestu, návaznosti, posloupnosti: co, kde, jak, proč, s kým. A mít na to prostředky, aby se to dalo dětem zaplatit.
Dočkáme se stabilních českých hráčů na evropské tour?
Věřím, že ano. Chci se toho dožít — a proto dělám, co můžu.
¹ LTAD (Long-Term Athlete Development) – kanadský model dlouhodobého sportovního rozvoje, který rozděluje přípravu sportovce do několika věkových a vývojových fází s důrazem na postupné budování fyzických, technických i mentálních dovedností.
Za rozhovor děkuje Jan Hrubeš
