Po světě za golfem s Michaelem Jonem: Vzpomněl jsem si na Šlitra…
Ten v jednom vystoupení řekl: „Zkuste hasit povodeň, to já jednou navrhoval. A skoro mě umlátili…“ Ne, že by se na hřišti Sunrise Clubu v horách nad Taipei dalo mluvit o potopě, to zas ne. Na kopci nikdo loď nestavěl. Ale legrace to nebyla, to vám řeknu.
Když jsme v sobotu ráno vylezli s Jayem (Jamie Cantelo – turnajový ředitel) na hřiště, měli jsme oba šortky. Udělal jsem pár fotek. Na místech, kde jsem fotil vloni. Třeba pětka v téhle části roku vypadá jako rozkvetlá alej. S vysokými horami v pozadí je to nádhera. S Jayem jsme si psali už někdy od pondělí týden před turnajem samotným. Předpověď byla pekelná. Od pondělí do pátku 308 mm vody. Připravovali jsme se jak technicky tak i mentálně na nejhorší. Hned v pondělí se ukázalo, že nejhorší byla docela správná varianta. Večer byl zrušen kompletně úterní ProAm a doprovodné programy. Bylo evidentní, že úterý je „no-go“ a že se vlastně teprve ukáže, jak na tom budeme ve středu. Jeden z plánů byl nechat hráčky a kedíky aspoň projít hřiště pěšky, zaputovat si na turnajových greenech. Jenže vody přibývalo. A v úterý večer na telefonech přistálo varování od Taiwanského meteorologického ústavu. Vítr v severní části ostrova měl dosáhnout síly 11. stupně Beaufortovy stupnice. Ranní course check potvrdil, že venku bezpečno není. Další smutná zpráva spatřila světlo světa po deváté ráno. Turnaj spadl ze 72 jamek na 54…
Během úterka Annie Chuang přinesla papír, pokreslený želvami a poprosila mě, ať jednu přidám. Obešla všechny. Pak papír obřadně spálila…
My jsme zatím s kolegyní Anou Belen Sanchez na hřišti pracovali běžně. Připravit odpaliště, naplánovat jamky, změřit rychlost greenů. Protože prostě nevíte, kdy někdo vystřelí červenou světlici a všechno vyrazí. Pak se to semele rychle, všechno musí být připraveno. Výhodou je, že spíme přímo na hřišti. Takže ven, promoknout kompletně skrz, počkat, jestli nebude potřeba něco dodělat a šup na pokoj, další set suchého oblečení, přezout boty a všechno dát sušit.Třeba i třikrát za den. Ve středu ale aspoň jedna dobrá zpráva dorazí. Driving bude možno využít ve čtvrtek ve dvou slotech. Mezi nimi dobrovolníci vyloví ručně z bahna tréninkové míče, omyjí je a připraví pro další trénink. Všechno, úplně všechno se podřizuje plánu odehrát aspoň 36 jamek. Mluvíme i o nejzazším řešení. Udělat cut po 18 jamkách a získat tak víc času na odehrání druhého kola.
Ve čtvrtek je hřiště ještě pořád nehratelné. Ale driving range ožil! A hřiště taky. Hráčky s puttery v rukách opouštějí končně hotel a spolu s kedíky procházejí hřištěm. To se mezitím lepší. Byť pořád prší. Ale nálada je i tak mnohem lepší. Všude. Já a Ana jsme od rána na hřišti a chystáme masivní úpravy setupu. Posunujeme jamky o spoustu metrů, abychom se vyhnuli co nejvíc nejpoškozenějším místům na fairwaích. A těm podmáčeným. Aby se dalo hrát, aby to bylo co nejrychlejší a aspoň co nejvíc fér. Holky i kedíci po návratu z průchodu hřištěm komentují velice pozitivně všechny úpravy. Chápou je, byť jejich birdie karta aka Yardage book už na mnoha jamkách je úplně jinak. Čas na úpravy není…
V pátek v 6.40 místního času se dá kolona do pohybu. Stavíme na hůl všude (!), tedy i v lese… Z jedničky i z desítky se vysypou první flighty hráček. V půl jedenácté přichází další depresívní zpráva. Hra je přerušená kvůli zatopení fairwayí a jamek. Opět včetně drivingu. V půl čtvrté odpoledne další rána. Turnaj je zkrácen na 36 jamek. Jinak už to prostě časově nevycházelo. I tak bude harmonogram jako struna a vzhledem k předpovědi není jisté, jestli těch 36 jamek vyjde. Všichni se k tomuhle plánu upíráme. Šestatřicet jamek je jediná cesta k vyplacení Prize Money a k zisku bodů do žebříčku. Míň než 36 jamek znamená cestovat bez návratu jediného halíře a bez zisku jediného bodu.
V sobotu opět vyrážíme do boje. V 6.22 je hra přerušená pro mlhu. Jedna jediná jamka za to může. A tak se už zase hromadí flighty, které mohly hrát, na odpališti devítky, kde to nejde… V 11.00 se všechno rozjede. V 17.22 jdeme domů. Je tma. Poslední flight na první devítce, tedy poslední z desítky, dohraje šestku. Poslední z jedničky, díky urputnému nasazení všech tří hráček dorazí dvanáctku. Bereme to jako zázrak. V neděli od 6.30 ráno máme dohrávat tři a šest jamek. A zkusit si dát druhé kolo. Všichni jsme na tom nechali všechno…
Ráno se dáme znovu do pohybu. Počasí drží. V devět spouštíme druhé kolo. Z jedničky a z desítky vyráží flighty po čtyřech a s dvanácti minutovými intervaly. Podle rozpisu mají poslední flighty na devítce končit v 17.22, což je o minutu později, než jsme skončili kvůli tmě v sobotu. Na osmnáctce mají vítězky končit v 17.06, protože z jedničky vyrazilo o jednu skupinu méně hráček. Když je v jednom okamžiku poslední flight 14 minut přes limit na čtyřce, víra neutichá. Dobře zorganizované dvě call-through jamky (4 a 9) sice vážou dva rozhodčí, a devítka na konci dokonce čtyři, ale zázrak se koná. Jsme doma. Všichni. Minutu přes limit na devítce a šest minut na osmnáctce. Za světla. Protože se slunce konečně prodralo skrz roztrhané mraky a pomohlo nám.
Na závěr shrnutí. Díky obrovské vůli hráček a kedíků, enormnímu nasazení greenkeeperů, dobrovolníků a rozhodčích, díky něčemu, co bych nazval třeba i silnou vírou, jsme těch 36 jamek dali. Ale na rovinu, bez skvělého strategického plánování, časování a hlavně bezprecedentně skvělé komunikace bychom letěli domů smutní. A to všechno jde za turnajovým ředitelem, Jamie Cantelem.
Byla to lekce. Velká lekce. A díky za ni. A nakonec možná i ty želvy pomohly, kdo ví.
