Klára Davidson Spilková: Silnější než dřív

Volvo Ze zákulisí 27. 10 2025 | 19:34

Volvo ji provází od šestnácti a po více než dekádě je nejdéle působící ambasadorkou značky. Klára Spilková nyní po zranění objevuje novou rovnováhu – na greenu i mimo něj.

Když se ohlédneš zpět, co všechno jsi musela opustit, aby ses stala hráčkou, kterou jsi dnes?

V mém životě se samozřejmě událo hodně změn, to člověk většinou opouští nějakou původní představu a posouvá se dál. Ale asi to nevnímám tak, že bych musela opouštět něco zásadního. Spíš mám pocit, že mi moje cesta životem hodně dala a že to tak mělo být. Vždy jsem poslouchala svou vnitřní intuici a srdce, které mě navádělo.

Profesionálně se ti teď daří. Když se na svůj letošní rok podíváš z odstupu, co považuješ za největší vítězství?

Minulý rok mě potkalo zranění kyčle, takže jsem asi tři měsíce nehrála a pomalu jsem začala trénovat zas až v zimě. Návrat zpět na tour pro mě byl tím největším letošním vítězstvím. Já totiž jako bych občas žila dva různé životy, dva různé světy – jeden doma mimo cestování, v tom druhém jsem celý rok pryč, neustále cestuji a jsem hodně zaměřená na výkon v rámci sportu. Celoživotně v tom hledám balanc. A pomalu objevuji, že to možná není jen o výsledcích, jako spíš o tom, být zdravá a cítit se šťastně, lehce – nejen v životě, ale i na hřišti – a na tom intenzivně pracuji. Naštěstí mám v týmu lidi, kteří mi s tím pomáhají.

A nebyl tedy právě ten úraz trochu tím hnacím pohonem?

Určitě. Když jsem se pak vrátila, uvědomila jsem si, že jsem patnáct let upřednostňovala svět výkonu, šla jsem často jen dopředu a neměla příliš čas na sebereflexi. Ten úraz mi vlastně poskytl prostor, donutil mě se zastavit, umožnil mi být vděčná za to, jak se mi život udál i co jsem já sama dokázala. Sebereflexe je pro další růst velmi důležitá.

Jak bys popsala hlavní klíč, který ti letos odemkl formu a stabilitu? A co děláš jinak než v období, kdy se ti tolik nedaří?

Řekla bych, že hlavní klíč je pro mě udržení radosti a lehkosti. S tím přichází i to zpřítomnění v daném okamžiku. Na tom letos systematičtěji pracuji pomocí různých technik a snažím se v tom procesu být konzistentní, protože si myslím, že právě to sport obecně vyžaduje, a golf ještě víc. Na hřišti nejde jen o to, odpálit nejdál či nejblíž jamce, ale být konzistentní během celé hry.

Kdybys vzala svoje smysly, vnímání, pocity a porovnala je s někým, kdo je ve své profesi nebo životě tak nevyužívá jako ty, jaké jsou rozdíly?

Pro nás je ze smyslů velmi důležitý zrak a hmat. Koordinace ruky a očí je obecně pro sport velice důležitá – zrak vysílá informace do mozku a ten potom ovládá tvůj fyzický výkon a cit. Proto využívám i speciální cviky na zlepšení zraku od svého fyzioterapeuta, takový biohack na střídání zrakové koncentrace a uvolnění očních svalů. To jsou takové maličkosti, na kterých jde pracovat.

Úspěch se dá měřit výsledky i pocitem. Kdy ses letos cítila opravdu „v zóně“ a co jsi udělala, aby ses tam dostala?

Takový úspěch pro mě letos bylo, když jsem hrála v Berouně Czech Ladies Open. Asi i proto že je to doma, právě před českými diváky chceš zahrát skvěle, aspoň já to tak mám. A letos jsem pracovala na tom, abych si to vedle výsledku dokázala na hřišti i užít. I takto já vnímám úspěch.

Tvůj muž je občas i tvůj caddy. Co je pro vás nejdůležitější pravidlo pro moment, kdy se během kola neshodnete? Jak vypadá váš reset?

Pracujeme na komunikaci, snažíme se, sami nebo i s koučem, hledat způsoby, jak věci zefektivnit, jak rychleji předávat informace, abychom mohli lépe a rychleji zhodnotit danou situaci. Třeba jakou hůl použít apod.. Protože na hřišti – což zvenku není moc vidět – hrají zásadní roli sekundy, na každé rozhodnutí máte jen krátký čas. Na tom jsme teď pracovali – na zefektivnění, na schopnosti se „zpřítomnit“. Pustit, co se stalo – tomu já říkám „parkovat“ –, a soustředit se na to, co přijde a jak si přejeme, aby to bylo. Máme na to svá slova, mantry, které nás dokážou přenést třeba přes špatné rány atd.

Používáte mezi sebou na hřišti nějaké signály, které by laik vůbec nepostřehl?

Tím, že jsme partneři, máme mezi sebou velice hlubokou neverbální komunikaci, takže já vím, jak se cítí, aniž by byl se mnou. A myslím, že Sean to má podobně. Moc nad tím nepřemýšlíme, je to intuitivní.

Co jste si jako caddy a hráčka přenesli do manželství a co naopak necháváte výhradně na hřišti?

Na hřišti necháváme právě ty naše golfové role. Když dohrajeme kolo, tak už se o golfu, pokud to jde, nebavíme, vracíme se na hotel nebo domů jako partneři. Samozřejmě na hřišti si umím říct, co potřebuji, a pak je to potřeba do jisté míry respektovat. A Sean je skvělý v tom, že to zvládá a respektuje. Ale taky se mi občas nebojí říct, co si myslí – a já mám díky tomu zase nějakou reflexi zvenčí.

Co přesně děláš posledních 90 sekund před klíčovým patem?

Většinou si čtu terén a jsem hodně v zóně, jsme jen já a pat. Není tam prostor na žádné myšlenky, je to spíše tak, že jsem v tom momentu, takže si čtu ten pat, čtu ten terén, naciťuju si to. Občas to ještě zkonzultuji s mým caddym. A pak už jen nádech a výdech, řeknu si: To dáš! Nebo: Commit to it! A jdu to zahrát.

Jak poznáš, že je čas ubrat, i když ego chce více tréninku?

No tak vždy to nepoznám (smích), to mě většinou zastaví život, jako minulý rok ten úraz… Ale v ždycky jsem se celkově snažila udržovat nějakou rovnováhu: mám manžela, partnerský život, občas si zahraju i jiný sport než jen golf, snažíme se jezdit na dovolené, socializovat se s rodinou, s kamarády, věnovat se charitě. Z pohledu udržitelnosti je to nezbytné. A naši v tomto byli vždycky skvělí. Máma mi pokaždé říkala: „Odpočívej, odpočívej!“ A táta, když jsem dohrála sezónu: „Teď dáš ty hole na měsíc pryč. Potřebuješ v životě mít i něco jiného a odpočinout si.“ Oba mi vždy kladli na srdce, abych si v životě udržovala balanc, za to jsem jim vděčná.

Které slovo si zakazuješ říkat sama sobě na hřišti a čím ho nahrazuješ?

Všechna ošklivá slova vůči sobě. Dřív jsem nevěděla, jak s tím pracovat, a tak lítala jedna nadávka za druhou. Dnes už proti sobě tolik nenasazuju, což je výsledek určité vnitřní práce. Naopak se snažím podpořit samu sebe určitou sebeláskou, ale je to proces. Self-talk je pro sportovce hodně důležitý, protože na hřišti trávíme pět šest hodin, a i když jsme tam s caddym, jsme tam především sami. A to se vztah sama k sobě při té hře hodně projeví.

Když se řekne bezpečí, co to pro tebe znamená mimo golf? V autě, na hotelu, v neznámém místě?

Je to jedna z hlavních esencí, co jsou pro život důležité. Když nejsme v bezpečí, nemůžeme tvořit a dělat krásné věci, nemůžeme sportovat. Mám takovou mantru: „May I be safe, may I be happy, may I be healthy, may I live with ease.“ To je jedna z těch hodnot, co jsou pro mě v životě zásadní.

A ta bezpečnost v autě?

Naše Volvo rodina mluví za vše (smích). Táta mi už odmalička říkal, že máme jezdit ve volvu, protože je to to nejbezpečnější auto na světě. A když mě v šestnácti letech Volvo oslovilo s nabídkou partnerství, nemohl být šťastnější, protože věděl, že jeho dcera bude jezdit ve volvu, takže může mít klidnější spaní. Tenkrát jsem si to neuvědomovala, teď už mnohem víc, a až budu mít děti, bude to mít ještě úplně jiný rozměr.

A co se týče té bezpečnosti na neznámých místech, jsme z Prahy hodně rozmazlení. Chodíme na procházky do okolí, kdy chceme a jak chceme. Když jsem se tehdy přestěhovala do Ameriky a vyšla si tam ven, měla jsem často pocit, že v určitou hodinu bych tam asi sama chodit neměla… Vždy je dobré si předem zjistit situaci v dané zemi nebo městě a hlavně bavit se s místními. V Jihoafrické republice jsme nebyli naivní, ale kdybychom se nezeptali, nedozvěděli bychom se třeba, že je v noci nebezpečné zastavovat na červených světlech… Zkrátka když nevíte, zeptejte se.

Jak se tvá osobní odpovědnost projevuje v praxi – od výběru výbavy po volbu dopravy a přesunu?

Ono je to u cestování při vrcholovém sportu komplikovanější, ale myslím, že důležité je dělat byť i malé kroky k tomu, abychom planetu tolik nezatěžovali.

A co by podle tebe mohla automobilka dělat, aby sportovcům i běžným lidem reálně pomohla k udržitelnějšímu cestování? Krok, který je hned vidět?

Mně by se líbilo, kdyby elektrická energie pocházela co nejvíc z udržitelných zdrojů. A je super, že za to Volvo lobuje a že ve Švédsku k tomu směřují.

Kdy tě auto doslova podrželo, ať už bezpečnostní funkcí, nebo pohodlím, že sis dokázala odpočinout?

Každý den. Já trávím v autě hodně času a třeba i mezi tréninky se jdu natáhnout na zadní sedačky, mám tam polštář, deku (smích). A je skvělé, že volvo neumí „podržet“ jen mě, ale i lidi kolem, zvlášť v dnešní době mobilů, kdy do něj každý kouká i při přecházení silnice třeba. A těmto situacím umí to auto předcházet a rychle reagovat.

Kdybys měla přizpůsobit své volvo pro turnajový režim, jaká vychytávka by ti zvedla kvalitu nebo urychlila regeneraci?

Moc by toho nebylo, už tak je to super – miluju ty masážní sedačky a taky že můžu převézt celý tým – teď mám v XC90 sedm sedaček, to je super. Já mám ráda lidi okolo sebe, takže to je pro mě ideální. Potom velký kufr vzadu, kam dám všechny sportovní potřeby. A ráda občas v autě poslouchám hudbu předtím, než jdu hrát. Mám svůj peaceful playlist, pak motivační playlist… Pohodlí v autě je super, jen bych přidala esenciální oleje, to mě asi napadá jako jediné (smích). A i když nevím, jak by to fungovalo, bavily by mě na autě solární panely, abych mohla cestou rovnou dobíjet (smích). Jo a ještě bych přidala ledničku.

Co z mobility v zahraničí by mohlo fungovat i u nás? Řešení infrastruktury i zvyky řidičů?

Ve Skandinávii mě překvapilo, že mají na každém parkovišti spoustu nabíječek. A líbí se mi, že se tam řidiči obecně více respektují.

Jaké tři věci dělají z každého auta dočasný domov?

Polštář, kapesníky, žvýkačky (smích) a přidám playlist a vůně. Já si prostě auto vždycky nastříkám a ono mi pak krásně voní. Pohodlí, jízdní vlastnosti a hravost auta. Auto je pro mě takový živý organismus, můžu si ho do určité míry nastavit, jak potřebuji, personalizovat si ho pro sebe.

Jakou nejodpovědnější radu bys dala začínající hráčce, i když by ji možná nechtěla slyšet?

Řekla bych jí, aby se zkusila poučit z vlastních chyb a z chyb obecně, že ji to posune. A brát odpovědnost za svoje činy, za trénink, za to, jak si přeje se cítit. To asi ne všichni chtějí slyšet, občas ani já ne (smích).

Jaké chování u profesionálů, ale i u ambasadorů má podle tebe největší dopad na publikum?

Vděčnost a autentičnost. Když je pravdivá, vychází zevnitř, ze srdce. Možná to bude znít crazy, ale to, co tvoříme na sociální sítě, když něco natočíme, nafotíme, uděláme rozhovor, to vše je cesta, proces a já sama se skrz to učím. A když se pak k některý příspěvkům vracím, vidím třeba, jaký posun jsem udělala. Může to tedy být i nástroj k tomu, někam se dál posunout a dělat skvělé věci společně. Na své cestě jsem poznala spoustu úžasných lidí. Možná nejsou všichni z nich nastavení jako já, ale i to je o. k., že nejsme všichni stejní.

Který zvyk má největší hodnotu pro tvé tělo i mysl – kdybys měla jenom deset minut, co uděláš?

Dech, to je velice účinný nástroj. Ani nemusíš mít deset minut, stačí minutu nebo dvě nádech, výdech. To tě hezky zpřítomní a ukotví.

Co pro tebe znamená dlouhověkost ve sportu a jak se to projevuje v dnešním tréninku?

Schopnost udržet si dlouhodobě rovnováhu, radost a výkonnost – nejen fyzicky, ale i psychicky. Zvlášť jako žena ve výkonnostním sportu vnímám důležitost rovnováhy mezi „mužskou“ energií zaměřenou na výkon a strukturu a tou „ženskou“ stránkou, která je intuitivní a pečující.

V tréninku to znamená nejen dřít, ale i vnímat svoje tělo, dopřát si odpočinek a naslouchat si. Když jsou tyto energie v rovnováze, můžu podávat stabilní výkony a zároveň zůstat v souladu sama se sebou.

Kdybys mohla jednou ročně věnovat týden projektům mimo golf, komu by patřil a proč?

Už jsem do svého programu začlenila charitativní projekty. I když to není tak úplně „mimo golf“, protože díky golfu můžeme podpořit lidi s ALS, kdy na PGA National v rámci charitativního turnaje ALSA vybereme peníze například na péči, pomůcky atd. Každý rok se také účastním charitativních turnajů v Olomouci, které podpoří vždy, co je potřeba, od hospiců po zlepšení prostředí na dětské onkologii. Charitativní činnost mi dává dlouhodobě velký smysl.

A teď otázky na rychlé odpovědi. Poslední věc, kterou jsi dělala poprvé?

Balet. Pozvala mě kamarádka baletka do její třídy. Bylo to těžké, ale krásné, tam jsem si dobila ženskou energii.

Místo, kde ses cítila nečekaně doma?

Teď se tak cítím ve Španělsku.

Co pro tebe znamená věta „bezpečí jako stav mysli“?

Mně osobně tato věta připomíná, že je důležité pracovat na svém vnitřním klidu a důvěře. Protože když se člověk cítí v pořádku sám se sebou, zvládne i těžké situace venku. Bezpečí tedy není jen stav okolního světa, ale hlavně stav naší mysli.

Otázka, kterou bys teď položila sama sobě?

Jak si dnes spolu užijeme focení?

Z ambasadorů Volva jsi nejstarší délkou spolupráce, přesto nejmladší věkem. Jak bys toto partnerství za ta léta ohodnotila?

Jako bychom se s Volvem souběžně posouvali. Společně rosteme. Jsem vděčná nejen za to, že mám k dispozici krásná a bezpečná auta, která si můžu podle sebe nakonfigurovat, cítím se v nich hezky a trávím v nich spoustu času, a to nejenom na cestách na golfové hřiště, ale i na výletech s rodinou. Ale také spolu děláme hezké projekty, baví mě i spolupráce a propojení s dalšími ambasadory Volva. I když jsme každý z úplně jiného odvětví, cítím vzájemné porozumění. Kromě komunity Volvo máme společné i hodnoty – určitý tah na branku, vděčnost, minimalistický a udržitelný přístup k životu, kreativitu. Občas se pozveme i na svoje akce, bylo by skvělé tu spolupráci rozšířit. Že by si někdo z ambasadorů zkusil golf a já bych vyzkoušela zase něco jiného. Bylo by hezké to takhle propojit, i když vím, že to nebude jednoduché, každý z nás má velice nabitý program.